Robin

28.7.2012 (knihy)  Zdena Frýbová

Robin od Zdeny Frýbové není žádný sherwoodský lupič, ale foxteriér. Nečekaný přírůstek do rodiny, kdy děti takzvaně vylétají z hnízda a chtějí zajistit svým rodičům, aby si užívali klidného a hodnotného stáří (podle jejich slov a představ).

Dárek od Bei a dárek pro Beu

27.7.2012

Před několika dny se stal malý zázrak a moje slunečnice se roztančily.

Nebo, lépe řečeno, je roztančila naše šikovná Bea.

Slunečnice

25.7.2012

A páč jsem v předminulém článku tvrdila, že ze slunečnic jsem těsně vedle sebe, rozhodla jsem se pár slunečnic přidat. Při nedávném kolčování (což je něco mezi kočováním, tedy cestováním a jízdou na kole) jsem (jak jinak) míjela jedno pěkné zlatavé políčko. Ony se ty kytky na mě přímo smály!

Moje filmová pětka

22.7.2012 (film)

Na jednom blogu jsem viděla opět zajímavou výzvu.

Vybrat pět filmů, které nějak zapůsobily, něčím oslovily.

K tomu pár slov.

Obr nebo trpaslík?

21.7.2012 (tt)

Jak jsem si procházela články TT, a některé i četla, trochu jsem přebírala svoje vlastní myšlenky tam někde pod vlasy a za očima.

A ještě jsem o tom přemýšlela cestou na autobus a litovala, že nemám nějaký záznamník, pípal jakýsi napojený přímo na mozek, aby se to hezky rovnou ukládalo. I když - asi by se na takový záznamník dostala i spousta balastu a všelijakého nevídaného smetí.

Kupodivu jsem zjistila jednu věc - jsem pesimista a přitom s pesimismem bojuju.

Kus toho praštěnýho optimisty se ve mně asi skrývá a svádí zuřivý boj se svým temným konkurentem.

Ne, vážně.

Smích mě přešel už před lety, ono když nahlídnete sami do sebe a zjistíte, že nejste až tak fajn, jak jste si o sobě mysleli, že nezvládáte situace a v lecčem selžete a jste si odporní sami sobě a taky se vám nedaří a selhávají vaše plány plus ten marast kolem dokola, tak optimismus tiše couvá a jde se plazit kanálama, protože evidentně selhal spolu s vámi.

Teda, se mnou, s vámi to nemá nic společného.

No, při mém naprosto příšerném a skeptickém způsobu nazírání na dnešní svět se divím, že jsem ještě živá, že jsem si dávno nepodtrhla žíly nebo nespolykala haldu prášků. Asi mám silný pud sebezáchovy, jinak si to vysvětlit nedokážu. A taky, paradoxně, tíhnu ke světlu. Když odmyslím nějaký mystický výraz slova světla, tak se opravdu kloním ke světlým věcem. A není tohle známka pozitivismu?

O tom, že postřebuji slunce jako sůl, nemusím ani pochybovat. Ono ostatně, i ta sůl je bílá. Příznivě na mě působí pampelišky, žluté kosatce, zlaté deště, žluté lilie, narcisy, žluté tulipány a taky slunečnice. Ze slunečnic jsem vždycky vedle sebe.

Proč na svém blogu dávám přednost světlým stránkám a vůbec světlé stránky vítám? Různé tóny modré, žluté, světlé odstíny zeleně, ale i růžové nádechy - tyto všechny se u mě vystřídaly a zřejmě střídat budou.

Nemám nic proti kapce červené, protože dodává energii. Přemíra červené však dráždí a možná proto jsem si přestala barvit vlasy na červeno a přešla na přirozenější světlé tóny různých odstínů blond.

A nesnáším černé stránky a pokud je navštěvuji, tak jen proto, že tam nalézám zajímavé věci.

Mám ráda zlato, zlaté šperky (teda ne že bych se v nich zrovna topila, nosím jen jedny zlaté náušnice a na ocásku kovové micky odpočívají asi čtyři prstýnky), zlaté zdobení. Taky mám ráda drahokamy a různé štrasové třpytky (většinou jen od pohledu, ne že bych měla zásobu drahokamů), smáli se mi doma, že jsem jak straka, které se líbí všechno co se leskne, ale přišla jsem na to - protože na hranách a ploškách se blyští odlesky slunce, tedy třpyt. A jsme zase u světla.

V bytě dávám přednost světlým tónům - kdybych mohla, vybírala bych si světlý nábytek (paradoxně mám tmavší, ale s tím moc nenadělám, holt musím zesvětlit okolí). Necítila bych se dobře v tmavém povlečení, i když chodím v tmavém oblečení - ale to mě tak nedrásá, protože je volím z čistě praktického hlediska.

Mám ráda snové obrázky, nebo i barevné stříkance abstrakce, dokonce i kýčovité malůvky andílků a dětí mi lahodí oku, i když bych si je asi na zeď nepověsila. Poslouchám líbivé písničky i relaxační muziku, melodie, které mají určitou symetrii a harmonii. Mezi knížkami mám všehochuť a různý mix a vyhýbám se těžkotonážním hlubokomyslným úvahám, které nevedou k ničemu. Jsem cvok, co sbírá básně a sám občas nějaké napíše.

A jsem pesimista.

Přitom se vyhýbám zprávám, i když občas se mi to nepodaří. Proč? Jako správný pesimista bych se měla v těch zprávách rochnit, poslouchat je každý den na všech kanálech a pak si je ještě přečíst na netu a nekonečně diskutovat o tom, jak je to všechno v kchelu a naše země jde do kopru. Ale to všechno vím, nepotřebuji si to pořád znovu a znovu potvrzovat.

Takže jsem vlastně optimista? Utlačený pesimistou do kouta?

Nebo mě ten zastrašený optimista varuje, že tohle je hranice, za kterou nesmím jít, abych definitivně nesešla tam, odkud není návratu?

Možná ano. Možná i zkušenost, že vždycky všechno nějak dopadlo a na definitivní sesypání je ještě čas. Možná že ten zmrzačenej optimista ve mně má dost silnou vůli a křičí na mě - jsem pořád s tebou. A pesimismus sice okupuje své území, ale celé nezabral. Nic naplat, naděje umírá poslední.

Říká se tomu optimismus?

Dost jsem toho na sebe napráskala.

Plus jeden obrázek mixnutý v prográmcích.

Ámen.

Krása z lidských rukou

17.6.2012 (tt)

Jak jsem tak dnes meditovala přebírala poličku s ubrusy, vypadl jeden zabalený v igelitu. Ubrus, který jsem před lety vyšívala, křížkovým stehem. Nebyl nic moc, křížky jsem mírně utahovala, i když jsem se snažila nechat jim volnost. Ale výsledek mě nakonec potěšil. Krásný barevný ubrus. Profi vyšívačky by si asi rvaly vlasy nad kvalitou výrobku, ale já byla spokojená.

Jsou dobře schované

15.7.2012 (tt)

Ztraceny v hlubinách temných moří

kam dosáhnu jen stěží

tam se skrývají mé sny.

V korálových útesech a úsečných lasturách.

Létají mezi hvězdami

a z výšky prší jejich slzy.

Skrápějí cesty a zahrady

nastaví duhové zrcadlo, zrcadlo snů

a pak zmizí.

Tančí mezi prastarými duby

a vonícími lipovými květy.

Už zapomněly, čí jsou

zapomněly své jméno

kdo jsou a odkud přicházejí.

A já zapomněla na ně.

Nevím, že se ztratily, protože už nevím, že jsem je kdy měla.

Nevím, že se zrodily v mé hlavě a nevím, kdy mě opustily.

A nevím, že se mi stýská po mých snech.

Nevím, protože je to už dávno

a teď

si zpívám jen starou obehranou písničku

o ztrátě a o naději.

Někde tam jsou. Dobře schované.

Stýskání po snech - mé

Obrázek původní i upravený - z mého vlastního archivu

Moje oblíbená rčení

13.7.2012

Moje oblíbená rčení, která občas užívám a ani už nepřemýšlím, kde jsem k nim přišla.

Taky je vám takový horko?

10.7.2012

Až k neuvěření...

Otázka

9.7.2012 (emailovky)

Budete podrobeni krátkému testu. Skládá se jen z jedné otázky.
Promyslete si to! Odpovídejte upřímně a dozvíte se něco o své morálce.

Kostrbatě a neuměle

8.7.2012 (tt)

Trocha rozpačitého přemýšlení, svěřit či nesvěřit?

Znamená to prosté - věřit či nevěřit?

Ale tak jednoduché to není, vážení,

tajemství, to je zatraceně těžké kamení,

které dokáže naše srdce zatížit

až k neunesení.

A tak hledáme nejbližší přátele, zpovědnice duší,

abychom si prozkoušeli, jak se patří a sluší,

jaká je jejich mlčenlivost zlatá

zda bude vše vyzrazeno natotata

nebo bude vaše tajemství

zamčeno jak vrata.

A tak raději končí moje báseň kostrbatá...

Petropavelská 2012

2.7.2012

Letošní prázdniny otevřelo neuvěřitelně krásné počasí. A jako každoročně se konala Petropavelská pouť. Zdá se, že ta dnešní se mimořádně povedla, co se počasí, atrakcí, stánků i návštěvníků týká.

Paste se, oči moje!

1.7.2012 (tt)

Téma týdne v obrazech (koláže)