Už
mi nějakou dobu šrotuje myšlénka, že bych chtěla nafotit staré domy.
Staré domy, staré stodoly, stará okna, stará vrata. Protože se staví o
sto šest a staré domy se srovnávají se zemí. Za chvíli tu bude samá nová
vilka, samý nový minizámeček, samá nová hacienda. Což o to,nové je
nové, více světla, nové materiály, dlažby, stěny, zdobení.
Ale kouzlo starých domků je pryč.
A
jak jsem šla zpátky, padl mi do oka. Myslím, že zrovna taková okna jsme
mívali. Každoročně jsme je natírali...snad petrolejem? Mělo to zvláštní
vůni a pěkně oživlé rámy.
Za těmito okny si dovedu představit staré háčkované záclonky a květináče s muškáty.
Dojem
kazí jenom blízkost silnice. Tohle je dost blbá ulice, takhle vede skrz
Blučinu, v některých úsecích je silnice, chodník a dům.
K tomuto domku si představuji předzahrádku s dřevěným plůtkem a je to značka ideál.
Vrata. Pravé dřevo, žádná umělina! Solidní kovová klika.
Nevím, proč zrovna v tomto okně je nainstalovaná mříž. V ostatních oknech nebyla.
A
zaujaly mě i staré dveře. Také bytelné, i když už chátrající. Všimněte
si detailů, vytvarované kliky, zabudované úchytky (to by mě vážně
zajímalo, k čemu sloužila) a hlavně umně vyrytý reliéf do dřeva.
U lemu dveří je i malá tabulka s letopočtem. 1802?
Tímto zakončen cyklus starý dům a bude pokračování.
Cestou jsem zabrala ještě jedny vrata, nebo spíš jejich malou
část. Už jsou trochu novější, a pro někoho milá připomínka, jaké barvy a
tvary se používaly. Ale, stejně, pořád je to pravé dřevo. (Snad ne
dřevotříska, a zcela určitě ne lamino)
Když
jsem u těch reliéfů, objevila jsem ještě jeden cestou k zastávce.
Reliéf vyrytý přímo do zdi. Nevím, co představuje, připadá mi to jako
žehlička mixnutá kovadlinou, ale vypadá docela dobře, co myslíte?
Ale ne. To je kovadlina, jasně. Je tam kladivo. Nebo spíš, perlík.
(A bývala tam kovárna)
A na konci kousek lidové tvořivosti.
Primitivní a současné.
Mrkev v zimě, to říká moje kolegyně v práci. A prý je to báseň, kterou napsal Jan Noha.
Žádné komentáře:
Okomentovat