V
televizi se bude za chvíli vraždit, a povím vám, že v Midsommeru bych
nechtěla bydlet ani zadarmo. Je to tuze nebezpečný místo, vážně! Spíš se
divím, že tam ještě někdo žije, na to, že se tam pořád vraždí, je tam
pořád cvrkot.
Do toho mi z bedýnek hraje soundtrack New moon. Film se sice moc nepoved, ale soundtrack je docela vydařený.
Cosi
mi vadí, a to neustále. Aha, už to vím. Zub. Uštíp se mi další kousek
zubu... zdá se, že za chvíli budu adept na klapačky. Ale ono se mi
všechno nějak urychluje, tak budu asi adept pro tu zubatou. Zatím asi
začíná se zubama?
Venku depresívně, uvnitř jsem
znovu zapla už vypnutá kamna, protože to všechno bylo tak studený, že
jsem nevydržela. Stejně jsem zjistila zajímavou věc, v pokoji 23 stupňů a
byla mi zima. Když jsem zatopila, teplota se vyšplhala trochu výš a
začínám roztávat. Ale když bylo slunečno, kamna jsem měla vypnutá a v
pokoji teplota 20 stupňů, zima mi nebyla. Divné, velmi divné.
Co
nového v našich končinách? Nic. Velké, velké nic. O pokácených stromech
jsem dávala fotky minule, koncem dubna obligátní čarodejnice, první máj
bez průvodu a s lenošením. Pobavila mě Činda, která se zachumlala do
tašky, takové velké kostkované a když chtěla seskočit, provlíkla hlavu
skrzevá ucho a nemohla se dostat ven. Takže žuchla na zem i s kabelou a s
kabelou na zádech lítala po kuchyni, celá zdivočelá, než jsem tam
doběhla podívat se, co je to za rachot. Naštěstí se ode mě dala zastavit
a hned jsem ji vysvobodila, chuderku vyděšenou... dostala kousek
salámku, pohlazení a kabelu jsem šla hnedle uklidit.
Ale přesto jsem se musela smát. Ten pohled na ni byl totiž k popukání.
U
koček jsem taky jeden velký otazník. Jejich chování je totiž víc než
záhadné. Zkouší každé možné místo v domě, někde se zdrží několik dní,
někde jen hodinu. Místa mění. Proč?
Stejně tak zkouší nové
krabice. Krabici od balíku nikdy hned nevyhazuji. Naše micky si totiž
hned zabírají místo a pár dní ji okupují. Voní jim novotou a cítí se tam
bezpečně. Po několika dnech je však krabice přestává lákat...
Kde
jsem taky velký otazník? U hudby. Mám zajímavý výběr muziky, kterou
poslouchám. Nejsem vyhraněný typ a poslouchám téměř všechno, spíš podle
nálady. Dnes odpoledne to bylo AC/DC. Po hodině jsem přeladila na
soundtracky, před chvíli dohrálo Zatmění (nikoliv New moon, jak jsem
avizovala) a teď poslouchám tóny Howarda Shore. Gladiátor, děsně smutná
muzika. Pearl Harbor, Rain Man, Lost Samurai...
Filmová
hudba je vůbec úžasná. Málokoho napadne, jak moc je hudba ve filmu
důležitá? Bereme ji jako samozřejmou věc, součást filmu. Ale nenapadne
nás, že právě díky hudbě se bavíme, díky hudbě se strachujeme, díky
hudbě se dojímáme, díky hudbě máme nervy jako na špagátě. Zvuk je to, co
posiluje dojem z filmu. Vezměte si kteroukoliv pasáž z kterého koliv
filmu - třeba dojemný okamžik, kdy v Návratu krále Gandalf vyjíždí z
bran Minas Tirith, aby svým světlem odehnal nazgůly, útočící na
bojovníky. Samotný okamžik je vlastně nezajímavý. Jo, tamhle jede
nějakej děda v bílým plášti a tamhle prchají nazgůlové na létajíchch
příšerách. Ale přidejme k tomu nádherný dětský hlas, který celé scéně
dodá důležitost, váhu, nevinnost a krásu a dojem se hned znásobí.
A
ještě lepší příklad? Horor. Chvíle nervového vypětí. Vrah číhá za
obětí, za dveřmi, za zástěnou... vetřelčí vajíčko se začíná otvírat...
žralok připlouvá k nic netušící oběti... z věře kostela se láme střechýl
a padá na člověka, kterého je třeba odstranit... ze studny v televizi
vylézá jakási prapodivná postava.
Vypněte hudbu a polovina hrůzy je pryč.
Ještě
jeden otazník ve mně zbývá. Včera jsem zaslechla v rádiu zprávu,
zprávičku, o jednom šokujícím případu, kdy pětileté dítě zabilo svou
sestřičku ránou ze zbraně, kterou dostalo od svých rodičů k narozeninám.
Klučík byl čiperný a střelil sestřičku do prsou. A já se ptám - jsou
vůbec ti rodiče normální?
Dnešní pelmel na téma týdne, ač nebyl zamýšlen na téma týdne.
Přiložené foto s jarním motivem, neb máme jaro.
Chtěla jsem přidat i video, ale to nechám na příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat