pátek 12. ledna 2024

A Bůh byl hluchý - Vladimír Klevis

Knihu jsem objevila v nějaké knihbudce a protože jsem od něj četla dva svižné románky, otočila jsem ji ve svůj prospěch, a když mi tak pěkně ležela v polici, vzala jsem si ji ke čtení. Téma tentokrát nebylo společensky romanticko hravé, spíš mírně deprimující, přinejmenším neveselé.

Příběh se odehrává ve dvou rovinách. Pětačtyřicetiletý filmový režisér se setkává s pětadvacetiletou nadějnou režisérkou a její představou o nově natáčeném válečném filmu. Zaujme ho nejen tématem a zpracováním, ale i tím, co vyzařuje a díky ní se začíná vymykat ze svého zaběhlého stereotypu... Díky novému vztahu se vrací i ve vzpomínkách do doby svého dětství a dospívání, do doby druhé světové. 

V jedné rovině řeší a bilancuje svůj dosavadní život, manželství, úspěchy a usedlost, ve druhé si vybavuje leckdy mrazivé události, které se staly v jeho životě a v životě všech, kteří tu dobu zažili. 

Popravdě zajímavější byla pro mě ta vzpomínková doba, než citové problémy, které řeší dospělý ženatý muž a svobodná dívka, která je navzdory citům vůči němu stále sebevědomá a její vztah nespočívá v tom, pověsit se někomu na krk. Nějaké vyústění jejich vztahu jsem jim přála, protože pětačtyřicet není ještě konec života a pětadvacet je zase celej život před sebou. Ale pozoruhodnější bylo líčení jeho vzpomínek. 

Co mě zaujalo a co považuji za pozitivní, byla nejednoznačnost vnímání té doby. Náhled nebyl rozdělen na "zlý Němec a hodný Rus", nebo "zlý Němec a hodný Američan", nebo "statečný Němec a zbabělí všichni kolem". Popis událostí byl podán lidsky, trochu mi připomínal Remarquea. 

Malý Jakub byl dítětem prakticky mezinárodním - matka Němka, otec Čech. Na naléhání matky se s rodinou přestěhovali do Německa, kde zpočátku zažili dobré časy, ale jak postupovala doba, něco se měnilo. Setkáváme se s lidmi kolem Jakuba - starý válečný veterán z první světové, který je vyléčen z vlastních kdysi idealistických představ. Slušný a schopný doktor, který je odveden, protože je Žid. Spolužáci je jich zvědavost nejen kolem holek, ale i kolem rukování kluků jen o něco málo starších. Odvody mladých vojáků a jejich opěvování. Též jejich optimismus a těšení se na válku. A neustálé oficiální ubezpečování o tom, že vše je v pořádku, národ má nádherné hrdiny a Vůdce nad všemi bdí. 

Jenže nic netrvá věčně, ani láska k jedný slečně, a poměry sil se obrací. Z bombardujícího Německa se stává najednou Německo bombardované a místní usedlíci si dopřávají dobrodiní toho, co tak rádi nadělovali druhým. - Ale abych byla fér, i v Německu byli lidi normální, kteří nechtěli válku. Nechtěli jít do války, nechtěli umírat a nechtěli ani, aby v té válce umírali další. 


Jakub se stává svědkem bombardování domů, bohužel v jeho vlastním domě zahynou jeho rodiče. Na čas se ho ujímá rodina jeho kamaráda, a s hrozbou příchodu cizích vojsk se ho snaží vypravit zpátky do Čech, kde by byl přece jen víc chráněn.

I když jsem věděla, že tohle všechno Jakub přežije - jinak by se nedožil zmíněných čtyřiceti pěti let - přesto byla chvíle, kdy jsem trnula. Kdy mu šlo také o život. Kdy byl na poslední chvíli vyhmátnut a odvlečen do bojového postavení. Kdy měl střílet na lidi, nebo být zastřelen.  

Spoiler netřeba, Jakub  celou tu dobu přežil, i když ztráta jeho rodičů byla definitivní a nenahraditelná. Zažil i konec války už v Čechách, u svého strýce a tety, a byl svědkem "hrdinského stavění barikád" hned poté, co bylo jasné, že válka už skončila. 

Ani tento fakt nehodnotí nějak odsuzujícně. Prostě jen zaznamená v paměti, jak se kdo zachoval, včetně jeho vlastního strýce. 

Tato poměrná neutralita se mi zamlouvala. Názor už si čtenář udělá sám, líbilo se mi, že autor nementoruje a nepoučuje - tenhle je zlý, tenhle je dobrý. Názor se dá opravdu vytvořit z vlastních činů a ne proto, že mu to autor nadiktuje.

Což je dnes docela aktuální problém v dnešní společnosti. I proto mě tato kniha dost oslovila - ukazuje totiž, že coby lidstvo jsme nepoučitelní a budeme si muset nejspíš dějiny zopakovat.

Což je vize neradostná.

Román A bůh byl hluchý, opravdu doporučuji. Komu vyhovuje třeba Remarque, myslím, že by s chutí přečetl i tento kousek. 

 









V 50.bodové výzvě by se dala zařadit do kolonky "kniha, kterou vlastníte, ale nikdy jste ji ještě nečetli"

Neb čtena byla opravdu poprvé. 







2 komentáře:

  1. Zajímavé je, že byla vydána v roce 1975, divím se, že to tehdejším cenzorům nevadilo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, bylo tam pár okolností, které se zrovna režimu nehodily. Přesto kniha vyšla, možná nevšímavost cenzorů?

      Vymazat