Tento film jsem hodně dlouho odkládala. Za jedna je otitulkovaný, což ztěžuje vnímání a musím se víc soustředit, za dva mě dlouho odrazoval původní obraz pavouků soukající vláknou. Ano, mělo to doprovodný text a souvislost, ale než jsem se odhodlala ten úvod přejít, uběhlo několik let.
Není to ani scifíčko, ani thriller, a žádný napínák tohoto typu. Je to postkatastrofický film, velmi evokující podobný, který byl natočen v roce 1983 - Den poté. Vlastně o rok dřív, Threads vznikly v roce 1984.
Svět se potácí ve studené válce, vzájemné výhrůžky umožňují neutrální udržení situace. Ale události převažují kyvadlo vah a rýsuje se cesta, ze které není návratu. - Mocní tohoto světa mají pocit, že vše drží ve svých rukou. A že cokoliv jiného nestojí za úvahu. Když si někdo hraje na Boha, propadá peklu.
Obyčejní lidé sice vnímají zvýšené nebezpečí hrotící se války, ale už si s tou myšlenkou zvykli žít a tak jedním očičkem sice sledují zprávy, ale jinak se v jejich životě nic nemění - starosti, práce, rodina. Ruth je zamilovaná do Jimmyho a po krátkém chození zjistí, že je těhotná. Rodiny čekají starosti, co s těmi nezvedenými dětmi, ale děti si nedělají hlavu, potrat nepřipadá v úvahu a nacházejí byt, kde plánují svůj další život. K plánované svatbě však nestačí dojít. Svět zachvátí nukleární válka, výhrůžky a náznaky ze začátku přichází naplnění.
Moc se dál psát nedá. Lidstvo se propadlo z relativního bezpečného poloráje rovnou do pekla. Jejich život je v troskách a to doslovně. Množství a dopady zřejmě zaskočily i zainteresované lidi ve výborech pro zabezpečení situace, sice odpovědně shromažďují zásoby a deky a hledají místa k uschování, ale sami jsou nakonec téměř bezmocní.
Ruth to přežije a je vlastně jako jeden putující svědek od začátku do konce. Taková Rose z Titanicu, dá se říct. Jsme svědky pádu civilizace, totální změny hodnot, kdy je člověk závislý na pouhém přežití.
Film je celý pojat jako polodokument. Mimo vlastní účastníky tu máme záběry téměř dokumentační, fotografie krajiny a mrtvých lidí, trochu evokující záběry z koncentračních táborů. Písmena, vyskakující na obrazovku jako při psaní na psacím stroji, strohé údaje, data, čísla.
Síla úderu je strašná. Život po dopadu je strašný. Celé pojetí je opravdu civilní, žádné předramatizované situace, žádné emoční výstupy. Vyděšení lidé, zoufalí lidé, ustrašení lidé, vzdorující lidé, rezignující lidé. Trosky a oči, těkající po nejbližším okolí a šok, který nevyprchal ještě ani po týdnech.
Film nemá žádný klasický konec a vůbec ne happy ende. Přesto je konec spíš otevřený, ale se spoustou dalších otázek.
A ten film by se měl promítat povinně všem, aspoň jednou v životě. Opravdu stojí za vidění, stejně jako zmíněný Den poté a stejně jako později natočený film Cesta. Stejně jako by si měli lidi aspoň jednou v životě přečíst Orwella 1984, Kladivo na čarodějnice, Báječný nový svět od Huxleyho nebo Pán much.
Zvláštní ale, jak moc je člověk houževnatý a jak se drží života silou vůle.
Několik údajů z ČSFD, kde film získal 87%, což je vysoká známka kvality.
Vlákna
(TV film)-
Threads
Threads se daří plnit to, kvůli čemu vznikly. Šokovat. Nejen z nedostatku finančních prostředků nám předvádí dopad jaderného potenciálu na hořících obličejích, umírajících zvířatech a bezvládných tělíčkách nemluvňat. Nuže proč ne. Nejzajímavější část filmu je až několikaletý aftermatch, ukazující do středověku uvržené zbytky lidstva (sympatické jsou i detaily jako zakrnění jazyka), které se snaží vzchopit z následků katastrofy plus naprosto neuvěřitelně skvělé zakončení flmu (úžasný protipól cyklickým velkofilmům, kde závěrečné zrození potomka přináší vždy naději a příslib, viz třeba Fanny a Alexander). Okej, ale spíš by mě zajímalo, jestli byli tvůrci tak naivní, že stále věřili v klasické "hey mister president, take a little walk with me" s tím, že si hlavouni do důsledku neuvědomují následky svých činů. Což si samozřejmě uvědomovali, stejně neměli na filmy čas a tedy jediný účel Threads v době svého vzniku byl nechtěně šířit paniku a stres mezi lidmi a který díky filmařským postupům, které vždycky zaberou (matka s dítětem, dítě s dítětem, díte se psem, ...) můžou jen zoufale sledovat tikající jaderné hodiny.
Dlouho jsem nečetl úsměvnější výtky než "není tu kanibalismus a organizované loupeživé bandy, tak jakápak realistická apokalypsa". Dámy a pánové, tohle není Mad Max ani Fallout, a není to ani žádná akční slátanina s hošany v ostnatých Lederjacke. Tohle je jeden z vrcholů pána, který se dokázal vybičovat k velkému výkonu v opravdu různorodých žánrech. Posuďte sami - tohle, Osobní strážce, a do třetice čerstvá Temple Grandin... what the hell? Ale zpět k věci - nikdy jsem neviděl tak dokonale přesně a suše popsanou nelítostnou realitu nukleárního holocaustu. Forma hraného !!!televizního!!! polodokumentu s hodnotícími textovými zprávami na obrazovce a občasnými hlasovými vstupy "komentátora" působí v kontextu snímku, kde v souladu se skutečností není vyvolených hlavních postav, které zkrátka musí přežít, svou odtažitostí nepoměrně řezavěji než "normální film". Přesvědčivost vyobrazeného dění je podpořena profesorskou prací s vypuknutí války předcházejícím napětím gradovaným až k nevyhnutelnému hlavnímu úderu, který pro změnu korunuje špičkově načasovaná absence zvuku, aby poté následovaly jen náznaky osobních děsů a očekávané brutality rodícího se Nového Světa s laboratorně přesně dávkovanou intenzitou, vyvolávající v divákovi neskutečné mrazení a nefalšovanou bolest z poznání nepřikrášlené pravdy. Už dlouho mě žádný film nezdeptal tak jako tento, kde můžeme sledovat degeneraci naší úchvatné vysoce specializované a provázané civilizace v úseku několika málo let zpět na úroveň středověku se vším, co k tomu patří, zejména s dětmi neznalými slov a vlastně všeho kromě svých základních životních potřeb. To, že film zdobí výborné herecké výkony, je lichotkou jen díky síle, kterou Vlákna mají - tehdy patnáctiletá Victoria O'Keefe alias malá Jane a její nikdy neslyšený řev hysterické hrůzy a bolesti jsou toho nejsilnějším důkazem, stejně jako finální ukázkou mistrovského střihu posledních sekund jakéhokoliv snímku. Budiž ukázkou ironie tohoto světa, že Victoria zemřela v pouhých 21 letech. Nedivím se, že se film v zemi svého vzniku vysílal během dvaceti let jen třikrát, je to opravdu nevídaně silný kus, bezvýhradně prostý pozitivní nálady. Právě kvůli takovým dílům má internet smysl - jak jinak by se s tímto hnusným výchovným skvostem mohlo seznámit takové množství lidí, když žádná smyslů ještě ne zcela zbavená vláda (o sledovaností vázaných televizních stanicích ani nemluvě) nemůže podporovat něco, co tak dokonale vymaže přiblblý úsměv z jalové tváře "průměrného občana" lačného "nenáročné lidové zábavy". Pokud chcete dokonalou ukázku naučného filmu s nespornou historickou hodnotou, tady ho máte. A já tu mám 90% a jednoznačné doporučení - pouštět dětem ve škole v hodinách dějepisu a společenských věd, ale nejdřív na střední škole. Kdosi tu trefně poznamenal, že Threads jsou dokonalý horror - nelze než souhlasit, s poznámkou, že už asi vím, jak se ve své době cítili čtenáři Poea nebo Mary Shelleyové.
Hodně drsnej film, ze kterýho mi až běhal mráz po zádech (a to se mi u filmu už hodně dlouho nestalo). Těžko se to dá s něčim srovnávat, protože já nic podobnýho v životě neviděl. Ten film je v podstatě zhmotněná beznaděj. Od okamžiku, kdy dopadnou atomový bomby, je snad každá vteřina tak depresivní, že všechny ty Hollywoodský "katastrofický" velkofilmy s absurdníma rozpočtama, který by kompletně pokryly roční rozpočet kdejakýho rozvojovýho státu, vypadaj proti tomu jak pohádka pro děti na dobrou noc. Tady skutečně neni ani náznak nějaký naděje a už vůbec nepočítejte s tim, že se dočkáte kýčovitýho happy endu. Film navíc dokazuje, že pro vytvoření atmosféry vůbec nejsou potřeba žádný úchvatný triky a speciální efekty. Já můžu jen smeknout pomyslnej klobouk před jeho tvůrci a dodávám, že to vysoký hodnocení 93%, který právě teď (2.4. 2007) na čsfd má, je naprosto zasloužený. Ale abych zachoval objektivitu a jenom nechválil, tak musim napsat, že asi tak úvodních 30 min neni zrovna moc zajímavejch a později jsou některý scény už dost přitažený za vlasy (Lidi ve filmu najdou mrtvou ovci a začnou pojídat syrový maso. Snad ani po jaderný válce by nebyl takovej problém rozdělat oheň a aspoň si to maso trochu tepelně upravit.), ale stejně mi nezbejvá, než dát 5 hvězdiček. Myslim, že monolog to ve svym komentáří vystihnul celkem přesně. Já akorát za sebe můžu napsat, že jsem ani neměl chuť stavět atomovej kryt, ale spíš jsem si řikal, jakej rychlej a bezbolestnej způsob sebevraždy bych zvolil v případě, že by se taková válka rozpoutala. update 29.5. 2007 Pokud by vás zajímalo, co tomuto filmu předcházelo, tak navštivte profil filmu The war game.
Scénář: Barry Hines .. Neznamená to, že určitě vypukne válka, ale ta možnost je reálná a všichni na ni musíme být připraveni... Tato slova provázela lidstvo celou studenou válku a naštěstí každý ví, jak se současná situace má, což znamená, že dodnes nebyla naštěstí naplněna, jelikož nikdo to pověstné tlačítko nestiskl. Bohužel, na jadernou válku se nelze připravit. Při tomto nekonvenčním konfliktu v podstatě padne civilizace - veškeré moderní technologie či technika je bez energii nepoužitelná a vědní znalosti jako lékařství apod. nelze v takových podmínkách využít. Kdo nezemře hned, čeká ho jen utrpení a v „lepším“ případě taktéž brzká smrt. ___ Neuvěřitelně působivý polodokumentární film z televizní produkce BBC. Otevřenost v zobrazení, faktická popisnost následků a celkově pesimistická nekompromisnost bere dech. Kam se hrabe veškerá thrillerová tvorba - tak zoufalý křik třináctileté matky při pohledu na své porozené dítě v závěru snímku prostě nemá konkurenci a přitom vlastně není slyšet… :´( 100%.
Zde zajímavá zmínka, že se na zpravování podílel i Robert Merle.
"In these early stages the symptoms of radiation sickness and the symptoms of panic are identical." Znepokojivě působivé. A to i z dnešního pohledu. Jak to asi muselo působit v době vzniku, to si ani nechci představovat. Při sledování jsem tak nějak bral za hotové, že se na scénáři podílel Robert Merle. Tématem, zpracováním skrze využívání dokumentárních vsuvek, charaktery i vyzněním, to je vše jak z jeho pera. Dokumentární vstupy tvoří spolu se zachycením osudů dvou obyčejných rodin z Sheffieldu apokalyptickou ságu "před, při a po". A že to je televizní film? V tom je největší výhoda, jelikož právě onen televizní minimalismus tomu dodává naprosto výjimečný punc realičnosti. Nemluvě o geniálně výmluvném využívání ticha. To vše platí až do doby kdy se Ruth vydá do trosek hledat Jimmyho. V té scéně je prostě naprosto vše a v jejím stínu je pak závěrečná půlhodina již pouze lacině doslovná a v běhu událostí přespříliš zkratkovitá. Bohužel tak poněkud kazí jinak fenomenální dojem.
A kvůli vyváženosti jeden málohodnotící, i tyto je třeba vzít do úvahy.
No tak jako tohle dál zůstane tam kde jsou filmy které vidět fákt nemusím. Den poté jsem viděla, viděla jsem Drtivý dopad, Sopku a jiné a prostě tenhle žánr jde úplně mimo mě, nehodlám si při všech těch srágorách co teď člověk vidí a slyší ještě pouštět do hlavy další!
OdpovědětVymazatJá se tomu vyhýbala několik let. Film by měli povinně pustit aspoň jednou v životě každému. Nebo každému válkychtivému sráči, který by bojoval marné boje, bojoval až do posledního člověka, ovšem ne sebe samého. - Výše zmíněné filmy jsem taky viděla a ještě k tomu Cestu, což bylo obdobné téma, jen se odehrávalo už po.
VymazatJe zajímavé, že film byl v Británii stažen z promítání. To jsou tam lidi tak útlocitní?
OdpovědětVymazatJak stárnu, tak už takové filmy nemusím.
OdpovědětVymazatAle je dobré, že se produkují, aby bylo lidstvo bdělé.
I když je to jako když hrách na stěnu hážeš.