Brno a přeludy

Po ránu jsem měla pocit, že slyším venku něco jako škrabkání lopatami. Ignorovala jsem to. Za pár minut jsem to slyšela znovu... tak jsem se vymotala z peřin a šla nakouknout skrz žaluzky. Bylo něco před šestou. A venku - sněžilo.

Sníh v našich končinách se začíná podobat zázraku, tak jsem se rychle přehodila do gala a galoší a šla zamést ulici. Šlo to, sníh se ještě podobal prašanu.

A rozhodla se, že zajedu do Brna dnes, místo zítřka. Protože, šance vidět zasněžené Brno se blíží šanci vidět velikonočního zajíce.

Na naší ulici, největší množství sněhu za poslední čtyři roky. Velmi pěkný pohled!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Trochu nečekaně mi ujel vlak před nosem a tak jsem si koupila lístek a měla půl hodiny času. Mohla jsem si sednout v čekárně a otevřít čtečku, nebo jsem mohla zkusit zaskočit k zahradnické škole a udělat několik zimních fotek. Vzala jsem sebou fuji foťák, je to macek, to vám povím, taktak ho do těch mých ruk vezmu. Ale fotí moc pěkně.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Záběr na školu, foceno přes plot. Malebný pohled!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nakoukla jsem za bránu a dala se do řeči s vrátným - momentálně zametačem. Vzpomenul si na začátek prosince, kdy padla doba ledová (no, skoro) a líčil, jak to úžasně vypadalo. Dovedu si živě představit!

A nafotila jsem kousek živé přírody. Růžové kvetení v lednu!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zaujaly mě odlišné krystalky sněhu. Zkusila jsem makro.

A detail do koruny jedličky (nebo co to vlastně je). Zelená a bílá, nádherná kombinace.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rajhradské nádraží. Nebo lajhladské? Pohled směrem k Brnu...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A tady už jsem v Brně. Chtěla jsem navštívit Megapixel a tak jsem se svezla dvanáctkou na Českou. V šalině mě pustil jeden mladý muž sednout a okamžitě mi uvolňovala místo i mladá slečna. Usoudila jsem, že to se mnou musí být už hodně blbé, ale neprotestovala jsem a s poděkováním usedla. Gentlemani, i zdvořilé mladé dámy ještě žijí!

Jednu radu vám dám, moji drazí drahouškové. Když vám někdo uvolní místo v autobuse, tramvaji nebo metru, nikdy neříkejte ne, poděkujte a posaďte se, i kdybyste se necítili tak špatně. Nikdy totiž nevíte, jestli to sednutí nebudete potřebovat příště. A když třikrát odmítnete, počtvrté už se na vás vykašlou...

Jo, leda byste jeli jen jednu zastávku a hned vystupovali, to je něco jinýho.

Ale dál... zastavila jsem se v Megapixelu a poptala se na pár foťáků. Svými požadavky jsem tuším rozveselila místního prodavače, který si asi myslel, že jsem tuplovaná blbka. Ale vem to nešť, chtěla jsem jen porovnat velikost a váhu - ostatní údaje už jsem si načetla na netu.

Cestou zpátky jsem to vzala přes park a udělala pár snímečků.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ještě jsem se stavila na Jánské v Sodexo. Což byl hlavní důvod, proč jsem jela do Brna, potřebovala jsem dát proplatit kupony dřív, než mi propadnou.

A proč je v názvu článku slovo přeludy?

Protože se mi stala náramně divná věc.

Sodexo sídlí na Jánské v rohové budově a jde se tam prvním vchodem. Zasklené dveře, po boku dveří několik jmenovek na stěně, s názvy firem. Za dveřmi chodba, která se zatáčí doleva k výtahu.

Chtěla jsem tam jít minulý pátek - a ty dveře jsem nemohla najít. Ulice Jánská, rohový dům a vchod, do kterého jsem každoročně chodila s kupony. A ten vchod tam nebyl.

Byly tam dva vchody. Jeden pro Raiffensenku (viděla jsem skrz něj pokladnu) a na stěně u těch dveří žádná jmenovka. Druhý vchod zakrytý dřevěnými dveřmi. Hned vedle prodejna. Koukala jsem na to místo a obcházela aspoň pět minut a nenašla jsem to. Myslela jsem, že se přestěhovali nebo tak něco a zabalila to.

A dnes? Všechno jak má být. Dveře prosklené, s chodbou a jmenovkami na boční stěně. Jsem normální? Je možné, že vidím něco, co není? Došlo k prolnutí dvou alternativních světů? Nebo chyba v Matrixu? Přísahám, že tyhle dveře s touhle chodbou tam minulý týden nebyly!

Ten druhý vchod, co byl minule zavřený dřevěnými dveřmi, tam byl dnes také. Už otevřený a normálně fungující.

A ten můj vchod, ten, co dnes fungoval, byl na místě, kde minule byla vidět pokladna Raiffaisenky.

Je to hlavou? Očima? Nepozorností? Ale já to místo v pátek obcházela dobrých pět minut a dokonce se dívala, jestli jsem na správné ulici. Připadám si tak trochu jako Lucinka v Narnii.

A tak trochu jako dokonalé pako.

Cestou zpátky už jsem vycvakla jen řeku, kterou jsme přejížděli, záběr vyfocen z vlaku.

Bouračku za klášterem v Rajhradě už jsem nefotila, to mi připadlo fakt hyenistické.

Ale zaujal mě betonový sloup s osvětlením, kousek nad zemí úplně přeražený, rozlomený a nakloněný. To musela být pořádná řacha! Co se stalo s osazenstvem aut, už nevím... doufám že šlo jenom o zranění a nic horšího.

Proti tomu je moje hlava úplná malina.