(Ne)pochopitelný smutek

Někdy mám pocit, že se tříštím na tisíc kousků jako skleněný skřítek.

Jako bych se ztratila v tomhle zahnuseným a přitom krásným světě.

Někdy mám pocit, že svět se rozdrobil na desítky malých kousků, že se život rozdrobil na desítky malých kousků, že cesty každého z nás se občas trhají a propadají v hluboké jámy, které jde obejít, s rozběhem přeskočit, nebo do nich spadnout. Někdy bych brečela smutkem za to, že co bylo, není, a že někteří lidé jsou opomíjeni a zapomenuti. Že mrtví jsou zapomenuti. Jako by nežili, jako by nebyli, jako by nemilovali, nedýchali, nesmáli se, nechovali své děti. Píšu to a brečím. Tři děti a jedna máma. Dušičky a na hrob přijdou dát kytku dvě děti. Ten třetí... nic. Jeho děti... nic. Milujte své děti, milujte svá vnoučata, rozdejte se jim! Umřete a ani pes po vás neštěkne.

Je mi to líto. Tak strašně moc líto.