Bilanc L.P.2020

 Letos jsem toho moc nenadrásala. Rok byl poměrně nudnej. Vlastně nudnej nebyl, ohledně jedné události, která nás zaplavila všechny, byl vzrušující až to hezký nebylo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nečekaně mimořádnej byl i pro mě samotnou. V práci do února dobrý, měla jsem ještě klasickou směnnou střídačku a perfektní šéfku, která přesluhovala ještě pár měsíců přes důchod. Byla ochotná to prodloužit ještě do března, pokud bude problém, najít ke mně někoho do směny. Leč vložila se do toho naše zelenomozková manažerka, která jí řekla, že teda jako může jít hned a pak si zahrála na lidumilnou a svolila, že tam může být do konce toho února. No a vzhledem k nákladům na prodavačky se rozhodla, ten náš báječnej zelenej mozek,  že to tam zvládnu sama. 

Samozřejmě dvanáctky denně dělat nemůžu, takže doba se upravila tak, že do středy do dvanácti, ve čtvrtek do dvou a v pátek do půl paté, což je prakticky dvanáctka. S tím, že přesčasy mi budou platit. Chtěla mě totiž i nadále nechat šestihodinovku, což podmínila mým podpisem k dodatku smlouvy.

Samozřejmě naprosto dobrovolně a bez nátlaku. A já, protože jsem se octla v situaci, kdy mi zrovna končila doba určitá a potřebovala jsem, aby mi to prodloužili, jsem to podepsala, s pocitem nátlaku a psychického znásilnění. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Dáreček k svátku v dubnu:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tuhle rošádu jsem zahájila v březnu a trvalo to až do sedmnáctého, kdy jsem musela přejít na neschopenku, protože jsem chytla brutální zánět duhovky. Zrovna v době, kdy se touto zemí začala valit první vlna takzvané pandemie, jsem musela naklusat do hadího hnízda  - nemocnice U sv.Anny a chodit tam třikrát, později dvakrát týdně. Pána Jána, do Brna jsem se tak nenajezdila za posledních deset let, jako letos. 

A taky jsem letos poprvé viděla Brno vylidněné, což působilo až přízračně.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Léčba postupně ok, poprvé v životě jsem dostala injekci do oka a nebylo to nic příjemného, povedlo se až napodruhé, kdy mi dali do oka víc umrtvující látky. Atropin a kortikoidy, rozkošná sestava, ale léčba se povedla, zánět se hojil a hlavně, začala jsem zase vidět.

Nastoupila znovu do práce a po pěti týdnech mi sdělili, že na celé prázdniny mou prodejnu zavřou a vymetou se mnou všechny záskoky za dovolené v okolních prodejnách. Protože v srpnu je v místní dědině největší událost roku, třídenní hody a s nimi spojená spousta objednávek na veky, zákusky i chlebíčky, zkusila jsem zainteresovat nejvyššího, tedy majitele. Takže se dospělo ke kompromisu, že v červenci si vezmu sama dovolenou, zbytek odhopkám po těch prodejnách a srpen už mi nechají. 

Člověk míní a zelení mozci mění. Nejenže jsem chytla hned od začátku července brutus angínu, což přikládám třema narychlo sežraným ledňákům a vystresovanému organismu, ale pár dní před koncem měsíce, kdy jsem chtěla už rozjet zavřenej obchod a napravit škody, mi bylo sděleno, že ten srpen se ruší a já budu hopkat po okolních prodejnách nadále.

Hopkání dopadlo rychle - jedno půldne v průvanu a pak dvě hodiny cestování domů (z místa vzdáleného asi deset kilometrů, ale prázdninový režim, jeden autobus v pět, druhý přestupní v šest.) a zhoršilo se mi to tak, že jsem naklusala druhý den k doktorovi a najela na neschopenku.

Která mi trvá dodnes, protože od té doby se to kapinku zkomplikovalo s dalšími vyšetřeními, odběry, rentgeny, testy, měřením ekg a podobnými srandičkami. Jak jsem u těch doktorů nebyla dobrých patnáct let, tak letos si to vybírám i s úroky. 

Ale abych pořád nemlela o neschopenkách a nemocech (zmiňuji je proto, že se tyhle věci prostě udály, v tomto roce. A že to je zkurvenej rok pro mnohé, o tom nepochybuji. I moje rodina se v tom letos nějak veze, detaily ale nebudu psát.)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

U drogerky jsem viděla pár zajímavých vyřazených papundeklových stojanů - tedy regálů. Jeden jsem schmátla, dala jsem si ho do šatníkové skříně, kde byla jen tyč na věšáky - mám v něm naskládané lůžkoviny.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nepříjemná, hodně nepříjemná novina pro mě - přibrala jsem víc než jsem si myslela. Takže mám silnou motivaci, se sebou něco udělat. Měření podle oblečení tentokrát selhalo, budu si muset koupit váhu, ojojojooooj.

Pozitivní - co se mi to oko spravilo, začala jsem víc číst. Rozečetla jsem se ještě více od doby, co jsem se napasovala na fejsu do Knihomolského světa a oni tam začali dělat nějaké vyčíslení, kolik se toho za měsíc načte. Pro všechny členy celkově. 

Takže jsem letos dala Svědectví od Kinga,  nedočetla Nebezpeční andělé, přečetla Čtenářský klub Jane Austenové, Modlitbu pro Kateřinu Horowitzovou, Leopard loví v temnotách, Jarní vítr od Šrámka, Tichá hrůza - antalogie hororů, tři harlekýnky, dva cajdáky od Jude Deveraux (Legenda a Rytíř ve zlaté zbroji, kteréžto jsem sehnala po dlouhých letech na bazaru,) Invaze z galaxie od Cooka, což byla asi první kniha, u které jsem přeskočila prostředek a přečetla si závěr, protože mě to strašlivě rozčilovalo, jak se to táhne. A taky Inferno od Browna, a Odhalená tvář od Sheldona. Sheldon píše dobře, kdybyste od něj nic nečetli, tak doporučuji. Plus Hostitele ve čtečce, ta byla mou věrnou průvodkyní právě při těch cestách do Brna a zpět. Myslím že knížek bylo ještě víc, ale už si nevybavím další.

Zde knihovna s ještě nezařazenými knihami, které už nebylo kam dál. Nakonec jsem je přeřadila na křeslo, tam zatím zůstávají.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Začala jsem znovu fotit. Sice ne s takovou chutí jako předtím, ale už se jí skoro blížím. Letos asi největší množství fotek od toho roku 2018. 

V Brně jsem objevila novou prodejnu s unikátními sýry typu hanácké tvaróžek. Tedy ano, loštické tvarůžky, základní a v různých nakládacích směsích, plus ovčí sýry, balkánské sýry a podobně. A kdybyste někdo zabrousil do Brna, tak je to u kostela u Jakub, hned pár metrů od Svoboďáku.

Taky jsem s potěšením zjistila, že jedna stará kavárnička, kde se dala koupit skvělá jemná áčková káva z různých světových míst, pořád ještě funguje a není převálcovaná konkurencí a současným děním.

(Nekřič hop, ještě není přeskočeno.)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Přestože jsem měla naplánováno, jak využiju času a uklidím celý barák, nestalo se tak.

Ani jsem nevyužila čas, abych namalovala pár obrázků a dopletla tu zatracenou halenku, kterou jsem začala předloni.Spíš jsem ji vypárala. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Taky jsem letos použila banánové hnojení, zkrátka šlupky od banánu naházené do kyble s vodou a pak jsem odbírala ten nálev a ředila s normální dešťovkou. Pokojovky kytky mi parádně pookřály, fakt.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Taky se mi náramně rozrostlo líčidlo, ale letos tam asi rostlo naposledy. Zabírá moc místa, potřebuji víc světla, nasadila jsem nějaké jahody a chci tam mít dva-tři keře rajčat. Plus rybíz nebo angrešt.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na hřbitově vykáceli další stromy tam, kde je anděl. Takže tam chudák ční úplně opuštěnej.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pro zajímavost přikládám fotku, kde byl v sousedství stromu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Letos mi pěkně kvetlo i před domem. Špendlíkovník a jabloňka, dokonce s pěti jablíčky letňáky a  špendlík obsypaný. Taky díky dešťům, které v tomto nejsušším roce byly v mimořádně houfném výskytu, se fantasticky rozrostla a rozkvetla jiřina, i ostatní kytky.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V létě pár procházek a moc pěkné výcvaky.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pokud o makovec, povedlo se.

Podzimní proměna líčidla z bílého květu v bobulovinu nebo jak bych to nazvala. Prý se dá i jíst, nebo použít do marmelád kvůli barvě. Chuti je spíš neutrální.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A dvoje květinové zátiší.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jedna podzimní odrazoffka.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Taky jsem se letos pořádně vyspala. To je jedno malé bezvýznamné plus ze všeho toho marastu jak obecního, tak profesního. No a letos před vánoci vytáhla dva uměláče a trochu je nazdobila, opentlila svíčkami a svítíme, svítíme.

Nafoceny i svítidla u kamošky, která začala zdobit už koncem listopadu. Zatím světýlky, stromečky přibyly až v průběhu prosince.

Ty bílé puntíky jsou světýlka.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A jeden pokus o měsíční svit.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cukroví jsem nějaké také napekla, ale ke zdobení nedošlo, protože pár dnů před vánoci jsem měla maximálně ochrannej režim pro pravou ruku. Nevadí, dozdobím později nebo to prostě sežeru jen tak. 

Přežila jsem i zaseklou kostičku v krku. Nutno přiznat, že situace v ten moment byla přímo nelehká, ale naštěstí i tohle dobře dopadlo. - Jen jsem se zase nechutně rozežrala, protože ve snaze se toho prevítu zbavit, jsem pořád chodila pojídat kousky chleba a sýra. Tak tímto směrem ne, přátelé. Takhle bychom nezhubli.

Plusky: na Vánoce letos tři celkem pěkné pohádky. Sice to nejsou pecky, jaké jsme točívali, ale docela se vydařily, jak nápadem, tak zpracováním. Taky jsem letos objevila dost zajímavých filmů, které jsem začala zkoukávat podle tématu - střihla jsem si romantické. Ony byly občas i dramatické. Ale objevila jsem filmy, které bych jinak neviděla. Třeba:

Poslední taxi do Darwinu.(uvedeno zde)

Deník puberťačky (uvedeno zde)

Hledám přítele pro konec světa - netypický katastrofický film s koncem, kde nepřijdou žádní hrdinové a nestane se žádný zázrak. Docela mě to dojalo.

A dost! - takové malé melodrama o jedné rozvedené masérce, která si nabrnkla jednoho chlápka a současně chodila masírovat jeho bejvalku.

Královská noc - noc, kdy bylo vyhlášeno ukončení války a uzavření příměří. Noc, ve které se vydaly bavit dvě dcery královské rodiny. Trošičku variace na Prázdniny v Římě, jen lehce komornější.

Bezedné moře - film mám zrovna rozkoukanej na etapy. Trochu mi evokuje romány Remarquea. Ale není to nic od něj.

Cizí oběd - indický film, zajímavá zápletka, kdy oběd, uvařený pro manželka, a poslaný v ešuscích do jeho práce, omylem skončí u někoho jiného. S čistými ešusy přišel i lístek s pochvalou a od té doby začíná obědová korenspndence. Ještě nedodíváno, film je s titulky, ale zatím se mi zamlouvá.

Cena lidské duše - dost beznadějný film z naší možné budoucnosti. 

A pro změnu překvapení roku - The Christmas Chronicles, tedy Vánoční kronika, film, o kterém jsem taky psala - nepřeslazená, bez přiblblého hihňání nebo pištění vánoční romance o jedné rodině, která tráví první Vánoce bez tatínka. S fakt sympatickým Santou, který není žádný dobromyslný dědula s rozšafným ho-ho-ho, ale chlápek, který vážně bere svůj úkol, rozstrkat ty dárky do všech komínů na světě. A kde nemají komín, funguje okno. Film s vánočním kouzlem, skřítky, kouzelnou čepicí, a létajícími sáněmi. 

Jak Santu nemusím, tohodle beru.

Pořídila jsem si letos malou vánoční minisadu. Ty hrnky s motivem linecké mě praštily do očí na první pohled, takže mám po dvou kouscích, včetně misky.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

No, taky mám novou kočku. Po Sametkově smrti mi ji přivezl synovec, dokonce omašličkovanou. Byla sebraná z ulice, už odrostlejší kotě, které nechal odčervit a naočkovat a později se postaral i o kastraci. První kočka, kterou jsem měla problém přijmout, trvalo mi to víc než dva měsíce. 

Zatím ještě žije.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vám přeji, mí blogoví přátelé a kamarádi, do toho nového roku trochu naděje. Snad to, co se děje, nebude navždy. Věřím, že díky imunitě a jejímu posilování se udržíme ve zdraví. V normálním životě, kde se člověk pohybuje na čerstvém vzduchu bez hadru na puse, se udržíme ve zdraví a hlavně v to, že s vnitřní pohodou a harmonií dokážeme čelit mnohým problémům a potížím.

Přeji vám nejen zdraví, ale hlavně tu vnitřní pohodu, která vám hodně pomůže v tom, si to zdraví uchovat. Hodně štěstí do Nového roku.