Jako vaporizovaná si připadám v posledních měsících a zejména v posledních dnech.
Jako bych spadla do propasti, do vesmírného víru, který mě přežvejkává.
Jako bych byla ztracena v nedozírném bludišti.
A nikde není pověstné světlo na konci tunelu.
Pokus o zachycení některých prvků všedních dnů. Vlastně nic nového pod sluncem. Protože všechno už tady jednou bylo...
Jako vaporizovaná si připadám v posledních měsících a zejména v posledních dnech.
Jako bych spadla do propasti, do vesmírného víru, který mě přežvejkává.
Jako bych byla ztracena v nedozírném bludišti.
A nikde není pověstné světlo na konci tunelu.
Ne, nejedná se o nějaké soukromé deníky nebo tajně vypisované paměti bezvýznamného lůzra, ale zápisky, které jsem hotovila k přečteným knihám.
Druhý film, který jsem shlédla asi tři dny po Zvuku hudby, byl natolik odlišný a natolik působivý, že jsem též neodolala, abych o něm něco nenapsala.
Tentokrát z jiného soudku. Legrácky skončily, svižné tempo taky. Ale naladěn je úplně jiný model, nečekaně deprimující ve své podstatě. O to hůř, že toto může být jednou skutečností.
V rámci zastíracích manévrů ohledně existenční starosti pokračuji ve filmové sérii, z každého roku se mi podaří vytáhnout pár kousků, které jsou úrovní rozličné, přesto některé pozoruhodné. Tak třeba ve středu večer jsem nemohla zabrat a pustila si film s dost neobvyklým názvem - Zvuk hluku. Přiznávám, že jsem u něj v jeden moment sice usnula, ale mou pozornost upoutal.