Teda první letošní po létě, nepočítám únor nebo leden a tak.
Lapla jsem foťák a šla cvaknout aspoň pár snímků na ulici. Ne daleko, bylo vlezlo a pořád sněžilo. Teda spíš padal sníh s vodou, ale zatím je bílo a je to takový nečekaně sympatický pohled.
Kéž by to byl prašan. Křupavý, lehký a suchý sníh, který vydrží delší dobu.
Je to jak u věcí. Co koliv založím, založím s přesvědčením, že na tomhle místě to určitě zase najdu. Vždyť je to téměř na očích.
No a u filmů a knih je to podobné. Když něco čtu, říkám si, tuhle knihu si přece zapamatuji. Tento film nemůžu zapomenout.
A bláhově si to nikam nezapíšu.
Zde asi budu stručná.
Díra, neboli El hoyo, je něco jako vězení. Vězení vertikální, s více než dvěma sty patry. Na každém patře dva vězni, dvě postele a vprostřed díra, kterou projíždí jako výtah obrovská stolní deska naplněna jídlem. Kdo je v prvních patrech, má hodokvas. Kdo je dole, má prázdné nádobí a střepy.
Trest je nevypočitatelný. Ten, kdo je v prvním patře, se může ocitnout na šedesátém třetím nebo i dvoustém. Pobyt na patře - jeden měsíc. Přežij, nebo zemři.
Tento film jsem zachytila už rozjetý, takže samotný začátek mě minul. Ale stačilo, abych se dostala do děje.
Film režíroval Martin Scorsese, kterýžto je zárukou kvality, viděla jsem od něj několik snímků a všechny byly přinejmenším působivé. Ani tento nebyl výjimkou.
V podstatě je to novodobá pohádka, jak chudák k bohatství přišel aneb člověče přičiň se a pánbu ti přidá - nebo spíš parodie na zmíněnou pohádku, protože ono to zas tolik pohádkové není, to přičinění je kapku přes hranice morálky, ale protože nejde o nic nezákonného, tak se výdělkům nebrání. Vlastně je to reálný příběh reálného makléře, či burzovního hráče, nebo jak se tento typ výdělkářů jmenuje. A tento mladík se do svého nového úkolu, vydělat co nejvíc peněz, zakousne s buldočí dravostí, odvahou až drzostí a velmi úpornou houževnatostí. Jde za svým snem, i kdyby tam měl dojít přes mrtvoly. A daří se mu, chlapci jednomu cílevědomému, daří se mu.
Pamatuji si na rok 2012. Plný očekávání konce světa, mayské kalendáře a podobné srandy.
Taky cosi zaznělo, že jeden den v ten rok dojde k nějaké výměně sfér či co. Večer zavřít okna, holomci, neb to bude takový rachot, že to vaše oči a vědomí neunesou! Okna jsem sice zavřela, bo byla zima, ale že bych slyšela nějaký rachot, to ani náhodou. Zkrátka den jako každý jiný.
Před časem jsem viděla film o jedné nehezké dívce z dobře situované rodiny, kterou loví mladý pohledný lovec věna. Tenkrát mě zaujalo, že film byl poměrně neromantický, žádná limonáda, přesto působivý. Klasický model sňatků kvůli majetku byl zde trochu pozměněn. Zapomněla jsem název filmu a dlouho pak hledala, jak se jmenova, lovila v odkazech historických filmů a nakonec jej našla úplně náhodou, přes knížku. Washingtonovo náměstí, byl totiž původní název knihy a když se mi tato mihla v merku s anotací, zbystřila jsem a film posléze dohledala.
Po minulé romantice jsem si střihla něco akčnějšího. I když jsem film musela pustit opakovaně, protože mi občas ušel kousek děje a krapet jsem se ztrácela.
Na úvod chci jen podotknout, že Bournův mýtus a cokoliv s Bournem mám zatím odloženo na budoucí zkouknutí, takže nemám tušení, o čem Bournovky jsou. A tento film, dle všeho, jen na Bourna pouze našroubován - přesto je našroubování celkem sympatické a děj svižně odsýpá.
Při někdejším lovení romantických filmů jsem narazila i na ruský film Ironie osudu. Jeho spuštění jsem dlouho odkládala, protože jde o film s titulky a ty, jak jsem zjistila, mě občas uspávají. Filmy s titulky si většinou dávkuji na pokračování, i když je pár výjimek, od kterých se odlepit nedalo (Pán prstenu, nebo například Prolomit vlny).
Letos (a vůbec asi za posledních dvacet let) jsem trhla rekord ve výpadku elektřiny. Většinou byl výpadek hlášený, kvůli nějakým opravám, jindy nehlášený, kvůli problémům s počasím, mrazy, lijáky, vítr. Vše chlapíci odborníci celkem rychle spravili, vyměnili, uklidili a nahodili, nejdelší doba bez proudu byla asi osm hodin.
Až doteď.V neděli odpoledne, za velkého futéře, najednou vypadly a pozhasínaly všechny obrazovky, ztichly veškeré zvuky elektrického šumu a já si řekla sakra, vichr strhal dráty.
Stříh o pár let později. Katarina, která si říká Kate, už není zpívající andílek z hudebního souboru, přebarvila se na blond a stal se z ní fracek. Nedělá radost ani své rodině, ani své zaměstnavatelce, která ji před pár roky přijala právě proto, že byla skvělá, spolehlivá, vstřícná a komunikativní. Ale mezitím se stalo něco, co změnilo Katarinin život a co ji hodilo do divného rozpoložení, kdy je vlastně nešťastná, pořád se plácá ode zdi ke zdi, utíká od rodiny, se kterou nemůže vydržet, a je vyhazovaná od přátel, kteří nemůžou vydržet s ní.
Pár dní zpátky, nevím proč, nemůžu komentovat na svém vlastním blogu.
Nerozumím tomu. Prostě otevřu komentářový chlívek, ale nemůžu do něj najet.
Ale když se odhlásím, tak to jde. Akorát že musím použít náhradní jméno nebo původní účet, čímž se zas přihlásím. A i když zmíněný koment už můžu odkliknout, další komentovat nemůžu. Takže se zas odhlásit a přihlásit. Nevím jestli jsem se nějak zablokovala nebo co jsem provedla.
Je to jak vlny.
