Podzimní haiku

 

Vůně kouře

Podzimních ohňů

Doutnavé listí

 

Aneb, můj úplně první a nejprvnější pokus o haiku.

Inspirováno Brodiem a podzimem.

Foto archivní, z podzimních úlovků v našem Hobitíně. 

 

 

Jak to vlastně vzniklo? Jedním kratším textem na facebooku a několika fotkami jarních, nebo spíš skoro letních, růží.

Z července

 

Jedny růžičky před jedním starým domem.

Ani nevím, jestli tam někdo bydlí, ale o ty růže se aspoň trochu stará.

Zemi kolem jsem viděla okopanou a odplevelenou. 

A úplně nejkrásněji voněly ty první zprava. 

 

 

 

Načež můj dlouholetý kamarád Brodie zareagoval po svém,  nějak ho to moje minipovídání štrnglo cestou, a napsal krásné haiku.

 

Vlastně několik krásných haiku.  

 

Hned v komentáři mi přistálo první.

 

Záhonek růží

Zdají se opuštěné

Ale kvetou...

 

Haiku pro Knoflíka 

 

P.S. pravidla (haiku nejsou žádná kouzla )

- Rytmus (gošičigo) 5-7-5 - téměř vychází - v posledním řádku chybějící slabika doplněna tečkami (což je zároveň "splnění pravidla" na jinotaj)

- Kigo = sezónní slůvko jsou květy (růží) - tj. konec jara

- Přírodní tématika (shizen) = to asi je jasné (ostatně za splnění můžeš Ty)

- Mono no aware = "tesknota" (viz "opuštěnnost")

- Kireji - řez - není úplně viditelný, ale v "mém pojetí" to většinou řeším tak, že první a druhé 2 řádky dávají smysl i samy o sobě (ne vždy)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A kdybychom byli v Japonsku (odedávna do dnes), přibývaly by tu další verše od dalších autorů - protože jsi zvolila vděčné téma, které se dá různě zpracovat - sedě nad miskou saké :

 

Kvetoucí růže

Před opuštěným domem

Kdo je zalévá?

 

Před starým domem

Komu kvetou ty růže?

Nikdo zde není.

 

Osiřelý dům

Také záhonek růží

Někoho čeká

 

Opuštěný dům

Proč tady kvetou růže?

Vždyť nikde nikdo

 

A určitě by Tě napadla další haiku - všechna splňují “pravidla” a všechna splňují téma, přitom každé říká něco trochu jiného… staří literáti by nad tak vděčným zadáním strávili krásný večer a možná by vznikla i sbírka “Sto haiku o růžích”

 

 

A protože při haiku se patří i použít odkaz na již podobně zpracované téma (obvykle nějakým uznávaným velikánem), vzpomněl jsem si na verše pana Shakespeara (téma růže/vůně). Ten v Romeo a Júlie napsal:

 

Co je po jméně?

Co růží zvou,

i zváno jinak,

vonělo by stejně.

 

S malou úpravou zjistíme, že pan Shakespeare vlastně "psal haiku" :

 

Co je po jméně?

Co růží zvou, zváno jinak,

vonělo by stejně.

 

A tak jsem to téma s domem a růžemi doplnil o "odkaz" na tohoto mistra mistrů:

 

Pod jiným jménem

Dál stejně růže voní

Kdo to ocení?

 

Pod jiným jménem

Zda stejně by voněly

Kvetoucí růže 

 

I s jiným jménem

Stejně růže zavoní

Před starým domem (případně - Před prázdným domem…

 

 

 

 

Poslední dvě fotky přidány - jedna moje původní, druhá upravena pomocí AI. Přihrál je Brodie. 

Pro mě milé zjištění, že jedno krátké povídání o růžích, a pár fotek, dovede vyvolat takovou vlnu emocí. 

Nestává se často.  

 

Texty okopírovány v původní podobě, tedy i s přidanými emotikony.

 

A já vás všechny po dlouhé době srdečně zdravím! Teda pokud sem vůbec ještě někdo přijde. 

Vlákna - Threads

Tento film jsem hodně dlouho odkládala. Za jedna je otitulkovaný, což ztěžuje vnímání a musím se víc soustředit, za dva mě dlouho odrazoval původní obraz pavouků soukající vláknou. Ano, mělo to doprovodný text a souvislost, ale než jsem se odhodlala ten úvod přejít, uběhlo několik let.

Problém tří těles - Temný les - Vzpomínka na zemi

 Jde o scifi trilogii, kterou napsal Liou Cch'-sin. Na název prvního díla, Problém tří těles, jsem narazila kdesi na facebooku, tamtéž i na zmínku o zrovna natočeném stejnojmenném seriálu.

Takže jsem pohledala název trilogie a posléze našla a shlédla seriál. Verze od Netflixu, která mě nadchla natolik, že jsem si chtěla knihy přečíst. Neb, jak známo, kniha je skoro vždy lepší než adaptace.

Další slunovrat za námi

... A i když nás čeká ještě pár dlouhých slunečných dnů, někdy od října se to začne drsně krátit. Ale co naděláme, tak to prostě je.

Máme červen 2024 a poprvé v těchto letech si neříkám - škoda že mi není znovu patnáct a nevybírám školu nebo učňák podle toho, co chci. Ale říkám si, ještěže už mám tolik a to nejlepší jsem asi zažila. I když k té střední - vybírala jsem si, co chci, jen jsem se tam nedostala. Jak moc by se můj život změnil, kdybych se tam dostala? Asi zásadně. Nepotkala bych lidi, které jsem potkala a potkala bych jiné, které jsem nepotkala. Možná bych našla sebevědomí a díky tomu i někoho, s kým bych prožila celý život a měla rodinu, a zkrátka jiný život. Ale nic není tak, jak si naplánujeme a je umění, naučit se brát to dobré, co život nabízí a eliminovat to zlé.

Kuchařka naší vesnice

 Tuito tlustou bifli vlastnila a používala moje máma. Dnes je značně jetá, flekatá, s otrhaným hřbetem, vepsanými recepty, prokládaná lístečky s recepty, stránkami mírně oškubanými, zarezlými (vypadá starší než je). 

Navíc dozdobenán našimi kresbami tužkou či propiskou, když jsme do ní čmárali coby děti.

Divím se, že nám tu kuchařku máma nevyrvala a nehnala nás s vařečkou (tu si ale chystala pro jiné výprasky, tohle jí asi nepřipadalo podstatné.)

Pasáček z doliny - Ladislav Fuks

 Dočetla jsem dnes a dojmy trochu rozporuplné.

Svým způsobem připomíná Želary, tedy osudy lidiček, ale Želary byly přece jen kvalitativně výš. Zajímalo by mě, jestli byli lidi z Pasáčka opravdu tak upozadění, nebo jestli je to nějaká úlitba režimu ve smyslu, jaký byl ten život předtím hrozný. Nepochybuji, že byl velmi těžký.

Veselé Velikonoce

 Přeji všem příjemné Velikonoční svátky. Kdysi jsme přidávali ještě - a bohatou pomlázku, dnes spíš napíšu, užijte si je v pohodě a ve zdraví. 

A Bůh byl hluchý - Vladimír Klevis

Knihu jsem objevila v nějaké knihbudce a protože jsem od něj četla dva svižné románky, otočila jsem ji ve svůj prospěch, a když mi tak pěkně ležela v polici, vzala jsem si ji ke čtení. Téma tentokrát nebylo společensky romanticko hravé, spíš mírně deprimující, přinejmenším neveselé.

Příběh se odehrává ve dvou rovinách. Pětačtyřicetiletý filmový režisér se setkává s pětadvacetiletou nadějnou režisérkou a její představou o nově natáčeném válečném filmu. Zaujme ho nejen tématem a zpracováním, ale i tím, co vyzařuje a díky ní se začíná vymykat ze svého zaběhlého stereotypu... Díky novému vztahu se vrací i ve vzpomínkách do doby svého dětství a dospívání, do doby druhé světové. 

SILVESTROVSKÁ 2023 A NOVOROČNÍ 2024

Milí blogoví přátelé,

přestože v posledních letech a vůbec v tomto roce moc nepíšu, nezapomínám ani na vás, ani na blog. 

Jen jsem ztratila ten elán, vnitřní motor. Přiznám se, že vnější okolnosti mě dost válcují. Válcuje mě, kam jdeme, v jaké řiti jsme se ocitli a kam až to současníci dokážou dotáhnout, protože zdá se, že v demolici společnosti jsou úspěšní.

Říkali mi Leni - Zdenka Bezděková

Mnozí si tento příběh možná pamatují z dob školních let, neb byla coby doporučená četba. A jak si vybavuji, dokopala jsem se i k tomu, abych si ji přečetla. Pochopila jsem obsah i pointu, a nedávno se mi dostala do ruky znovu, když kamarádka vyřazovala knihovnu a tuhle měla odloženou na hromádce. Tak jsem si ji s dovolením půjčila a budu zase vracet.

Příběh jsem si přečetla znovu a byl stejně poutavý jako tenkrát. Vlastně ne, byl víc poutavý než tenkrát, protože za ta léta už obohaceno informacemi, dalšími skutečnostmi a už jsem si všimla i pozadí příběhu, detailů, které mi tenkrát unikaly.