Říkali mi Leni - Zdenka Bezděková

Mnozí si tento příběh možná pamatují z dob školních let, neb byla coby doporučená četba. A jak si vybavuji, dokopala jsem se i k tomu, abych si ji přečetla. Pochopila jsem obsah i pointu, a nedávno se mi dostala do ruky znovu, když kamarádka vyřazovala knihovnu a tuhle měla odloženou na hromádce. Tak jsem si ji s dovolením půjčila a budu zase vracet.

Příběh jsem si přečetla znovu a byl stejně poutavý jako tenkrát. Vlastně ne, byl víc poutavý než tenkrát, protože za ta léta už obohaceno informacemi, dalšími skutečnostmi a už jsem si všimla i pozadí příběhu, detailů, které mi tenkrát unikaly. 

Den, kdy se mi všechno povedlo

 Měla bych si do dějin zapsat sobotu 21.102023 jako den, kdy se mi všechno povedlo. 

Mne soudila noc/Dopis Kláře - Valja Stýblová

Docela s oblibou vytahuji knížky psané za totáče, k některým se vracím a jiné objevuji. Od Valji Stýblové jsem toho moc nečetla, a tento titul mi padnul do oka při jedné z návštěv místní knihovny. Takže zapůjčeno a po pár dnech čteno.

Kniha obsahuje dva různé příběhy, které ale spojuje jeden motiv. Pocit viny, která se dá jen těžko unést. Oba hlavní hrdinové, pokud je tak lze nazvat, nesou svůj podíl viny na osudu lidí, které znali nebo ke kterým měli dokonce vztah. Bohužel podíl viny tragický.

V rámci knižní výzvy jako "první kniha populárního autora" - Mne soudila noc byl první román Valji Stýblové, napsán v roce 1948. - Dopis Kláře v pořadí jako 4.dílo.

Uklízím vánoce

Je po Třech králích a to bývá obvykle čas pro sklízení vánočních stromků a ozdob. Někdo už stromky ruší na Nový rok a někdo dokonce po uplynutí základních Vánočních svátků. 

Jsem v tomto bodě laxní. Loni jsem měla stromek až do konce ledna, ale už jsem nějak cítila, že to není ono a tak jsem asi od půlky ledna postupně oddělávala kousky výzdob a uklízela. V únoru už bylo všechno pryč a na původním místě byly květináčky a kytky.

Umělé, protože na těch místech by živé uhynuly, skrz nedostatek světla.

Dnes první letošní sněžení.

Teda první letošní po létě, nepočítám únor nebo leden a tak.

Lapla jsem foťák a šla cvaknout aspoň  pár snímků na ulici. Ne daleko, bylo vlezlo a pořád sněžilo. Teda spíš padal sníh s vodou, ale zatím je bílo a je to takový nečekaně sympatický pohled. 

Kéž by to byl prašan. Křupavý, lehký a suchý sníh, který vydrží delší dobu. 

Filmy, které pro změnu hledám

Je to jak u věcí. Co koliv založím, založím s přesvědčením, že na tomhle místě to určitě zase najdu. Vždyť je to téměř na očích.

No a u filmů a knih je to podobné. Když něco čtu, říkám si, tuhle knihu si přece zapamatuji. Tento film nemůžu zapomenout.

A bláhově si to nikam nezapíšu.

Díra

Zde asi budu stručná.

Díra, neboli El hoyo, je něco jako vězení. Vězení vertikální, s více než dvěma sty patry. Na každém patře dva vězni, dvě postele a vprostřed díra, kterou projíždí jako výtah obrovská stolní deska naplněna jídlem. Kdo je v prvních patrech, má hodokvas. Kdo je dole, má prázdné nádobí a střepy.

Trest je nevypočitatelný. Ten, kdo je v prvním patře, se může ocitnout na šedesátém třetím nebo i dvoustém. Pobyt na patře - jeden měsíc. Přežij, nebo zemři.

Vlk z Wallstreetu

Tento film jsem zachytila už rozjetý, takže samotný začátek mě minul. Ale stačilo, abych se dostala do děje.

Film režíroval Martin Scorsese, kterýžto je zárukou kvality, viděla jsem od něj několik snímků a všechny byly přinejmenším působivé. Ani tento nebyl výjimkou. 

V podstatě je to novodobá pohádka, jak chudák k bohatství přišel aneb člověče přičiň se a pánbu ti přidá - nebo spíš parodie na zmíněnou pohádku, protože ono to zas tolik pohádkové není, to přičinění je kapku přes hranice morálky, ale protože nejde o nic nezákonného, tak se výdělkům nebrání. Vlastně je to reálný příběh reálného makléře, či burzovního hráče, nebo jak se tento typ výdělkářů jmenuje. A tento mladík se do svého nového úkolu, vydělat co nejvíc peněz, zakousne s buldočí dravostí, odvahou až drzostí a velmi úpornou houževnatostí. Jde za svým snem, i kdyby tam měl dojít přes mrtvoly. A daří se mu, chlapci jednomu cílevědomému, daří se mu.

Žiju si tu hořkosladce a nevím v kterém vesmíru

Pamatuji si na rok 2012. Plný očekávání konce světa, mayské kalendáře a podobné srandy.

Taky cosi zaznělo, že jeden den v ten rok dojde k nějaké výměně sfér či co. Večer zavřít okna, holomci, neb to bude takový rachot, že to vaše oči a vědomí neunesou! Okna jsem sice zavřela, bo byla zima, ale že bych slyšela nějaký rachot, to ani náhodou. Zkrátka den jako každý jiný.

Dědička - Washingtonovo náměstí

Před časem jsem viděla film o jedné nehezké dívce z dobře situované rodiny, kterou loví mladý pohledný lovec věna. Tenkrát mě zaujalo, že film byl poměrně neromantický, žádná limonáda, přesto působivý. Klasický model sňatků kvůli majetku byl zde trochu pozměněn. Zapomněla jsem název filmu a dlouho pak hledala, jak se jmenova, lovila v odkazech historických filmů a nakonec jej našla úplně náhodou, přes knížku. Washingtonovo náměstí, byl totiž původní název knihy a když se mi tato mihla v merku s anotací, zbystřila jsem a film posléze dohledala.