Další slunovrat za námi

... A i když nás čeká ještě pár dlouhých slunečných dnů, někdy od října se to začne drsně krátit. Ale co naděláme, tak to prostě je.

Máme červen 2024 a poprvé v těchto letech si neříkám - škoda že mi není znovu patnáct a nevybírám školu nebo učňák podle toho, co chci. Ale říkám si, ještěže už mám tolik a to nejlepší jsem asi zažila. I když k té střední - vybírala jsem si, co chci, jen jsem se tam nedostala. Jak moc by se můj život změnil, kdybych se tam dostala? Asi zásadně. Nepotkala bych lidi, které jsem potkala a potkala bych jiné, které jsem nepotkala. Možná bych našla sebevědomí a díky tomu i někoho, s kým bych prožila celý život a měla rodinu, a zkrátka jiný život. Ale nic není tak, jak si naplánujeme a je umění, naučit se brát to dobré, co život nabízí a eliminovat to zlé.

Všimli jste si někdy, jak hluboce se nám pod kůžu zavrtávají chyby, omyly, kopance, vlastní selhání? Možná jste šťastlivci, kteří si s tím nelámou hlavu. Já vlastně dlouhá léta žila v přesvědčení, že si nic dobrého nezasloužím. A jen pud sebezáchovy mi zabránil, abych udělala nějakou zásadní botu, třeba v podobě návyku na drohy, chytnutí se blbé party nebo přijmout do svého života partnera, který by mě využíval jako zdroj, zástěrku, ledničku a příjem peněz. 

Takže si říkám, že to všechno asi je tak, jak má být. Ale věřte nevěřte, trvalo mi dobrých dvacet let, než jsem si začala uvědomovat, že něco v mém myšlení je špatně, a dalších dobrých patnáct let na tom, abych na sobě zapracovala. 

 

Třeba s tím, že není dobré se babrat v minulosti. Zejména pokud tato nebyla zrovna nejlepší. Taky jsem zjistila, že je dobré vyloučit ze svého života lidi, kteří jsou pro mě vyloženě toxičtí. Týká se to i některých lidí, které jsem znala od mala. Dokonce ani část vlastní rodiny nebyla zrovna top. Možná, kdybych neměla neustále lámaná křídla a nebyla odsuzovaná do pozadí, byla bych jiná. Ale přijímám svůj podíl viny na tom, že jsem si ty křídla nechala lámat a nenašla v sobě dost odvahy ke vzpouře a k postavení se těmto lidem čelem. V tomhle ohledu si za leccos můžu sama, je to tak. A věřte nebo nevěřte, pohlédnout sama sobě do zrcadla a přiznat si, že nejsem až taková hvězda, je hodně těžké.

Hergot to vypadá jako bilance. No trochu je. Asi si potřebuji uspořádat myšlenky. :-) 

Takže - jsem tam, kde jsem. Jsem vděčna Bohu i Vesmíru za to, že jsem relativně schopna se o sebe postarat. Že nejsem po úraze, který by mi znemožňoval normální život. Že mě někdo nezmrzačil natolik, abych se nemohla pohnout. Že i když už zdravotní stav není nejlepší, ještě můžu fungovat. Že i když už zapomínám a mám výpadky paměti, které jsou zčásti k smíchu a zčásti znepokojivé, ještě jsem schopna myslet. A i když mám občas na jazyku úplně běžný výraz, který si jak na potvoru nedovedu vybavit, jsem schopna rozeznat, když mi přijde faktura, jestli mám doplatek nebo přeplatek. 

Bod k dobru - naučila jsem se konečně péct kynuté buchty takové, že jsou jedlé i po třech dnech a ne hned druhý den jako sušina :D Přišla jsem na chybu, kterou jsem předtím opakovaně dělala. A mám z toho radost.

 

Né že bych neuměla něco upéct. Piškoty, hrnkovou buchtu, palačinky, naprosto bez problému. Palačinky jsem se naučila úplně famózní, trik spočívá v použití kyšky nebo kefíru. V pokročilém věku jsem poprvé vyrobila bramborové knedlíky - a povedly se, a před pár dny bramborové krokety, a povedly se. No vážně, něco tak jednoduchého jako bramborové krokety jsem nikdy předtím nevařila. Teda nesmažila. Nikdy jsem neměla tu potřebu je vyzkoušet, ale tentokrát jsem si řekla, proč ne.

Trochu se dávám do kupy a taky dávám dohromady dům, aby mi nespadnul na hlavu, hodně dlouho jsem to ignorovala a žila jak v zakletém snu. Bohužel zde hrají roli i finance, když nejsou peníze, tak se leccos musí oželet. A protože se nerada zadlužuji, dělám věci, když si na ně našetřím, pokud to jde....

Dlouho jsem nemalovala, dlouho jsem nepletla, dlouho jsem nebatikovala šátky. A přitom mám nakoupené barvičky i papíry, tři krabice plné různých přízí, čekající na vytažení a pletení. Snad se dočkají. 

 

V hlavě se mi míhají představy vytvoření scrapbookového alba - tedy trochu scrapbook, trochu deník. S nějakými zápisky, aby to nebyly jen anonymní fotky. Bude, nebude? Nevím. 

Objevila jsem v TV novou stanici Warner tv, od samého začátku nasadili pálky ve stylu starých dobrých seriálů, jako třeba Smallville, nebo Fringe. Ach, Fringe. Výtečná série o vědě bez hranic, vědě, která dovede vytvořit neskutečné věci a přitom možná taky srovnat svět se zemí. Při opětovném sledování uznale hodnotím linku celého příběhu. Protože nejde jen o jednotlivé díly, ale děj je propleten, různé okolnosti navázané a i hlavní postavy mají vývoj. 

V reálném životě bojuji s hnusnými hnědými slimáky, kteří mi ožrali půlku jahod (ne že bych jich měla moc) a sežrali mi první nasazená rajčata. Musela jsem dát novou várku. Ne že by jich bylo moc, mám pidizahrádku - ale sázet rajčata jen proto, aby mi je ty bestie ožraly, to ani náhodou.

V reálném životě jsem taky válcována současným děním, ale beru to jako zlo, které se prostě v životě vyskytuje. Mám pořád pár přátel, i když je jich málo - pořád existují. Svět sleduji i z facebooku, kde se mi dostávají informace, které bych jinak neměla. A mimo informace se taky bavím skvělými videi. Ať jde o krásu krojů, triky při šití, triky při vaření - mimochodem jsem objevila model rozlamování květáku, aniž by z toho byl neskutečný drobkový bordel, a aniž bych použila nůž. Geniální!

Též jsem si udělala kompletní inventuru knížek, které mám, protože mám pocit, že už ztrácím přehled a že jsem tuhlevá hledala jednu, kterou jsem tutově měla a že ji nemůžu najít. - Edit, nenašla jsem ji, takže je možné, že jsem ji přemístila do knihbudky. Šlo o Kateřinu Horovitzovou od Lustiga, protože jsem měla pocit, že tuhle knížku už podruhé číst nechci. Výborná byla, ano. Ale strašlivá.

Zjistila jsem při té inventuře, že mám poměrně dost poetických sbírek. Vivat básně! Můj top je ta kolibří sbírka od Hanzlíka. A ta krásná úprava obalů!

 

Jsem ráda za objevení světu rozhlasových her. Předtím jsem poslouchala převážně rozhlasové pohádky, takové ty nedělní, jestli si je pamatujete, ty, co vysílali po obědě, pohádky, skvěle namluvené, s doprovodnými zvuky či hudbou. Můj top? Třináctery hodiny a Pramen temnoty. Ta je fakt hororová. - Pramen temnoty bohužel na youtube k nenalezení. Snad možno stáhnout z Fastshare nebo podobných.

A z rozhlasovek samotných bych vám mohla doporučit Byl to démon nebo Adresát neznámý. Jestli tohle video půjde spustit, zkuste. Opravdu zážitek, hrají tam tři postavy a je v tom drama jak vymalované. I se silným koncem.

 Stále fotím, i když už méně než kdy předtím. Největší zlom nastal asi v roce 2018, kdy jsem téměř přestala, ale pak zase pokračovala. Občas se mi podaří zachytit něco, co se mi líbí.

 

Taky čtu. Jeden čas jsem měla hodně velký útlum, byla jsem hodně unavená, přečetla jsem tři řádky a usnula nad knihou. Byla jsem tak vyčerpaná, že po příchodu z práce jsem spala dobré tři hodiny. Každý den. Ale už se to trochu zlepšilo, zejména s tím čtením, protože jsem si pořídila brýle na čtení a hopla, písmenka, která jsem dřív louskala s  námahou, se najednou zase srovnala. :-)

Letos jsem zmeškala bezinky, ale chytla jsem lípu. Takže mám aspoň trochu lipáku, na zimu, už se těším. A bezinky mám ještě sušené od loňska, takže na zimní sezónu mi to vydrží.

Mé poslední kočce se zatím daří dobře, nechci zakřiknout. Je živá, zatím zdravá a většinou milá a hodná, i když nálady rvát se nebo sekat packou, taky občas má. Ale to je asi u koček normální...

 

Od covidu se hodně změnilo. Co nás bude čekat, netuším, nevypadá to dobře. Politiku sem tahat nechci, ale bohužel je součástí našeho života víc než kdy předtím a ovlivňuje jej víc než kdy předtím. A co jsem četla o plánech, které nás čekají, tak pánbu s námi a zlé pryč. Nicméně, pořád jsou možnosti, pořád se může budoucnost změnit, pořád není nic pevně dané. 

Zatím si užívám sluníčka, tepla a modlím se, když se zatahuje, aby nepřišla nějaká burina s ničivými účinky. Bohužel na mnohých místech u nás už ty ničivé účinky byly. 

Co plánuji? V podstatě nic, poslední tři nebo čtyři roky jsem žila tak, že moje plány se týkaly dvou týdnů dopředu, plus pevně stanovené kontroly u doktorů, které se opakují asi dvakrát do roka. A s tím neplánováním pokračuji. Věci dělám většinou spontánně, na základě okamžitého rozhodnutí. I když k něčemu potřebuji přípravy, třeba koupit barvy na kov, koupit odrezovač, koupit štětec... Ale to koupím, uložím a pak řeším, až je pravý čas.

 

Na svět blogu jsem nezapomněla, jen je teď trochu potlačen. Doufám, že se vám daří přiměřeně dobře, někomu možná skvěle, a hlavně aby to nebylo horší.

Závěrečné zjištění - svět a život je skutečně krásnej. Jen vlády a korporace stojí za prd. 

Tímto bych asi dnes skončila - a přeji všem co nejlepší dny, jaké se vám naskytnou.