Žiju si tu hořkosladce a nevím v kterém vesmíru

Pamatuji si na rok 2012. Plný očekávání konce světa, mayské kalendáře a podobné srandy.

Taky cosi zaznělo, že jeden den v ten rok dojde k nějaké výměně sfér či co. Večer zavřít okna, holomci, neb to bude takový rachot, že to vaše oči a vědomí neunesou! Okna jsem sice zavřela, bo byla zima, ale že bych slyšela nějaký rachot, to ani náhodou. Zkrátka den jako každý jiný.

Ale někdy v roce 2015 jsem s údivem sledovala, jak se Evropa otvírá davům migrantů. To nebylo pár tisíc nebo pár desítek tisíc. To byly statisíce až miliony. A složení osazenstva? 99% mladí chlapi. Sem tam ženská a dítě. Dobře, uberu procenta - tak asi 90% chlapi, zbytek ženské a dítě. Tak jsem si říkala, co to o těch lidech vypovídá? země sužovaná válkou, rozbíjením, hrozbou smrti, a oni tam nechají svoje matky, manželky, děti? Nic moc charakter.

Nebudu rozebírat. Vzrostlá dávka kriminality, opakované vražedné atentáty doprovázené bolestí a smrtí, chrám Notre-Dame v plamenech, hořící křesťanské kostely a ticho po pěšině. 

Tehdy poprvé jsem měla pocit, že jsem se ocitla v jiném rozměru a času.

Ale s humorem sobě vlastním jsem objevila několik vtipů na dané téma - a potěšilo mě, že i přes jakousi přízračnost doby lidi humor neopouští - a taky tenkrát nadrásala jakýsi článek něco ohledně evropských hodnot. Nebo křesťanských hodnot. Nebo prostě hodnot civilizovaného světa.

 

 

 

 

Roky šly dál a situace se trochu uklidnila, měla jsem problémy se ztrátou jedné práce, trápení na sociálce, ä věřte že žádat o dávky a dokladovat příjmy a životní situaci je velmi potupné pro někoho, kdo si dosud vydělával sám, pocit bezmoci (a s tímto posílám vzkaz Beatricii - děkuji, Beo! moc jsi mi tenkrát pomohla a to nejen slovem a útěchou). Pak našla práci, ale nebudu otravovat s celým životopisem, protože přišel rok 2020, březen a novinka zvaná covid. V té době jsem zrovna chytla zánět duhovky, zažila neskutečnou atmosféru, kdy rušné Brno bylo totálně vylidněné a měla opět divný pocit bez místa, jako bych byla někam vržena. V té době o covidu nikdo nic moc nevěděl, obrázky v televizích a médiích byly strašlivé a vlna strachu se převalila celou zemí a vlastně celým světem.

Přesto - i navzdory tomu, opět vznikaly humorné reakce na dané téma.

 

 

  

 

 

Na obzoru očkování a s ním neskutečný bizár.

 

Co se dělo dál, víme. Přes léto jako by si covid vzal dovolenou, byl klid a nic moc se nedělo. Na konci léta začali upozorňovat, že v září covid bude vzrůstat, a ejhle covid jako na povel nám najednou skutečně vzrostl, čísla skákala jak o závod, nejlépe o víkendech, to jsem si říkala, to je den, kdy se všichni hrnou zrovna na testy. Objevil se nám hrobový projev páně Prymuly a o pár dní nebo týdnů později jeho fotka kdy byl přistižen v nočních hodinách ve dveřích restaurace a bez roušky či respirátoru, v těsné blízkosti ostatních lid, čili očividné porušení všeho co propagoval, doporučoval, ne-li přímo nařizoval. Takhle se voda káže a chlašče víno.  

V té době jsem byla na delší neschopence, protože jsem absolvovala řadu různých vyšetření a tohle by nešlo skloubit s normálním pracovním režimem. Byla jsem tedy vděčna Bohu, osudu a všem andělům kteří se motali kolem mě, že nemusím podstupovat to příšerné dušení se v respirátoru či roušce. Ono žádná sranda. Dá se v tom vydržet chvíli, půl hodiny, hodinku, pokud někde sedíte a jen čumíte. Ale pokud děláte nějakou fyzičku, kde se prostě víc zadýchá, tak to je mazec. 

Co bylo dál, také víme. Lockdowny, zavírání okresů, zákazy vycházení po deváté večer, už mi připadalo, že se může vyhlásit stanné právo a za vyjití ven se bude střílet či co. Dětem zatrhnuté kroužky, aktivity, páskami obmotané i hřiště, aby si nedejbože nehrály někde venku a už vůbec ne pospolu. Věčné testy, šťourání v nose, což zdraví neprospělo a permanentní chrlení strachu a znova strachu. Citové vydírání na ohled ku svým bližním a paradoxní situace, kdy v rodině jeden covid měl a všichni ostatní byli imunní. Pochybuji, že chodili doma s rouškami. 

 

Vyhrotily se vztahy, od čistě sobeckých - kdy se jakýkoliv prvek té nemoci totálně potlačoval, přes hlas rozumu, který viděl, jak to skutečně je, po absolutní fanatismus strachu, kdy by ti vystrašení byli schopni někoho umlátit za to, že si nenasadí roušku ani kdyby byl na opuštěné ulici (nakonec, už se stalo, že policista zaklekl chlapa, který šel po ulici bez roušky, tenkrát šel jen k autu a chtěl odvézt svého synka domů nebo do školky. Chlapíka odvlekli na výslech a to dítě, asi čtyřleté, tam nechal bez dozoru, tenkrát se ho ujala nějaká paní z místní prodejny. Máme rok 2021, kdy se tohle děje a připadá mi, že lidstvo snad zešílelo.)

Aby toho nebylo málo, přidala se vakcinace. Ta slibovaná záchrana, světlo na konci tunelu, tečka za koronáčem. Však si to pamatujeme, ty stupidní reklamy o tečce, následné opět  humorné reakce, a postupem času ze slibované naprosté dobrovolnosti se stal nezřízený nátlak. Dospělo to do momentu, kdy se očkovalo i venku, v autech, v nákupních střediscích, bez ohledu na to, jaký měl člověk zdravotní problém,  očkovalo se a očkovalo a šli mnozí, někteří s povděkem, jiní proto, že si chtěli dát kafčo v restauraci či zajít do fitka - to jako fakt? nikomu nepřipadalo blbé že se nechá naočkovat něčím co není dostatečně otestované, aby si mohl zajít do kina? - A někteří až ke konci, přinuceni sliby, že když se nenechají naočkovat, tak že je vyhodí z práce. Lidičky, nezlobte se na mě, ale tohle je teror, nátlak, vydírání a není k tomu třeba mlácení ve vězeňské cele. 

 Nezapomenutelný Blatného výrok 18.3.2021

Slavné olympijské hry. Bez očkování nelze. (O půl roku později seznam sportovců, kteří náhle a záhadně umírali. Asi moc sportovali a ono je to zmohlo. Hromadně.)

 

 A máme tu další bizarní nelogičnost:

A přitvrdíme, že, Kuba: (výrok autentický, bylo vidět v přímém přenosu)

 

Dokonce i uplácení za vakcinaci. Sestrám ve zdravotnictví slibovali až dva tisíce k platu navíc, v některých firmách odměnu tři tisíce, zdravotní pojišťovny posílaly výzvy s příslibem pětistovky, pokud se dotyčný nechá naočkovat. Babišovy kecky nastartovalo další vlnu reakcí na tuhle hrůznost.  

Očkování došlo i do bizarních situací, kdy na následky lidi málem pošli, ale stejně hrdě šli na druhou a třetí (a někteří dnes i čtvrtou)

 

 

Pomaličku se nám začínají vynořovat údaje, které se taktně a s citem médiím vlastním zamlčovaly.

 

Já v té době už opět v pracovním procesu, ale bez pracovního místa, protože naše čiperně neschopná manažerka mi tenkrát zavřela prodejnu, s tím že budu přes prázdniny zaskakovat za různé dovolené v těch největších prodejnách. Prý to bude víc produktivní než kdybych zůstala kde jsem a ty prodejny si zkrátily prodejní dobu. - Od té doby jsem bezprizorní, nevím, co bude a co hůř, nevím, kde se ocitnu příští týden. Příští rok zjara mi končí i pracovní smlouva na dobu určitou, takže nevím, jestli mi je obnoví nebo neobnoví. 

A do toho se přiřítila nejhorší doba. O zdražování se mluvilo už loni na podzim, to bylo celkem jasné, ty pozavírané obchody, kde se nic neprodávalo, lidi se nezaměstnávali a neodváděly se odvody, vytunelované zdravotní pojišťovny, miliardy chrlené za vakcíny, které byly objednané v nadměrném nnožství (někde jsem četla, že ten počet by stačil na pět vakcín pro každého v této zemi), to všechno se musí někde promítnout.

 

Takže tohle všechno předcházelo tomu, co se děje dnes. Ještě v únoru kolovaly vtipy o invazi Rusů na Ukrajinu, která se nekonala, nekonala, nekonala.

Jak známo, v okamžiku, kdy se ruská vojska nebo co to bylo otáčela od ukrajinských hranic, najednou znenadání to otočila a na tu Ukrajinu vpadla. Co bylo příčinou tohoto zvratu, se asi nedozvíme. Dohadů je více, přičemž tu figurovala hrozba použití jaderné zbraně nebo úmyslné vypuštění nějakého svinstva z biolaboratoří na Ukrajině. Nebo něco jiného, do hlav papalášům nevidím.

Jak známo, tím datem skončil covid. Opět si vzal dovolenou nebo se trapně a zbaběle stáhl - nevím kam. Každopádně najednou se přestalo umírat s covidem, přestalo se hlídat testování s covidem a covid jako by neexistoval.

 

Nastala doba absolutního blbnutí se žlutomodrými vlajkami, aniž by si kdokoliv ověřil, o co tam opravdu je a co tomu předcházelo.

Tyto dohody byly nedodrženy a výsledkem je mnoho zvěrstev, s dnes nezapomenutelnou (a možná už z Wiki mazanou) Alejí andělů. 

Zavražděné děti, aby bylo jasno. To jen k pokryteckým výkřikům o vraždách a zabíjení civilistů, které se děje dnes a které není jediné na světě.

A tady hošánci nám budou dirigovat vojnu. Tenhle obrýlený soploš by určitě nešel do první linie, ale kurnik se dojímá nad tím, jak tam budou umírat naše děti.

Mír se vybojuje zásadně válkou. Tak jen houšť.

 

 

Taky nám ta válečná vřava kapku zakolísala. To když do Kyjeva, tolik válečné stíhaného a bombardovaného, přiletěl Bono Vox, aby si zakoncertoval a Angelina Jolie, aby si popovídala s dětmi v nemocnici.

 

K té době blbnutí se žlutomodrou vlajkou - nikde ve světě to nejelo v takovém levelu jako v této zemi a nemyslím si, že bychom na to měli být hrdi.

 

 

 Ani špetka  hrdosti v některých z nás. Ani špetka. I cizí země už reagovaly na ten neskutečný vlezdoprdelismus.

 I moje oblíbené Brno bylo takto znectěno

 O když o pár týdnů později skupinka odvážných sundala ten žlutomodrej cár a přiřadila Joštovi českou vlajku a na štít aspoň moravský znak. Co měl probůh Jošt ve své době společného s Ukrajinou? 

Verdikt - dnes je socha v původním stavu, bez vlajek a bez znaku. Ale doba blbnutí pořád ještě neskončila. Když začali někteří jako reakci na žlutomodré vlajky vyvěšovat do profilu tu českou, vyrojilo se tolik špíny a spílání, že jsem si znovu připadala jako v nějakém jiném vesmíru. Ve vesmíru, ve kterém je pokřiveno všechno, co se považovalo za důležité - čest, věrnost, odvaha, cit pro spravedlnost, férovost, láska k vlasti, boha jeho, z toho se stalo snad už sprosté slovo, úcta k vlastní historii, ať byla jakákoliv, tvarovala nás a z ní jsme vzešli, Nikdy jsem to takhle nerozpitvávala, připadalo mi normální, že člověk miluje svůj domov, ctí domovy ostatních, miluje svou zemi a respektuje země druhé a nestává se tím z něj žádný poskok nebo agent cizích mocností.

A tak se nám začaly přejmenovávat ulice a to i ulice s absolutně neutrálním názvem.

A také se nám tu vyrojili slibní aktivisté. Což mi připomnělo, že lidi se nemění a historie se opakuje, jen v jiných kulisách. Což se ukázalo už za covidu.

 

 A udavači se nerozpakují podělit se svými praktikami. 

 Zbláznili se všichni? Názor je propaganda? pokud někdo neřve Rus je hnus, tak je automaticky rusofil? pokud někdo nabádá k opatrnosti v projevech, je Putinův agent?

Jedeme do finále. Že to dospěje do stádia, kdy nám nová už vláda zakazuje topit, vařit, sprchovat se v teplé vodě, splachovat záchod, prosazuje zákaz používání aut, to mě nenapadlo ani v tom prvním levelu, kdy jsem měla ten pocit, že jsem se propadla do jiné dimenze. 

Naopak, připadá mi, že putuji z jednoho vesmíru do druhého. Jeden bláznivější svět než druhý. Míra tuposti vzrůstá, horší je, že ta tupost má v rukou moc. A znužívá jí ku prospěchu svému.

 

 

 

Nedělám si iluze nad poctivostí politiků, vždycky se kradlo, krade a krást bude. Ale žádná vláda si neničila svůj zdroj krádeží, žádná vláda tolik nedusala po vlastních lidech, žádná vláda tolik neignorovala potřeby vlastního lidu a také zákony samotné. Mám dojem, že jsem v očistci. V pekle ještě ne, na tohle pořád ještě může být hůř. Ale jsme asi patnáct centimetrů nad dnem. Možná už pět centimetrů. Možná už jsme na tom dně a pod námi několikametrová vrstva bahna, do kterého se můžeme jen propadat a propadat. 

 

 

 Jak u blbejch na dvorku:

 

 

Ve čtvrtek jsem zapnula první vafky. Letos je ten podzim výrazně chladnější. Vydržela jsem týden, s použitím halogenek a obdenního zatopení v kamnech. Nedala jsem to, pocit chladu byl příliš silný a nějaký svetr Marie Antoinetty Pekarové to fakt nezachrání.

 

Topím a nechci myslet na příští rok vyúčtování. Máme totiž před sebou další možný level.

V této téměř už rozkradené zemi ještě zbývá co ukrást. Peníze na účtech lidí a jejich domy. Prý jsme jedni z mála, kteří mají nejvíc vlastnictví, ať domů či bytů. Co na tom, že si za to lidi zaplatili nebo někteří vzali hypotéky, které splácí dlouhá desetiletí, co na tom, že si někteří vzali i druhou práci a půl svého života promrhají v nekonečném pracovním koloběhu, místso aby si užívali své rodiny nebo chvíle volna, co na tom, že se na těch domech a jejich zařízeních lidi nadřeli a zaplatili firmy, které leccos opravily nebo vyměnily. Máme tu geniální plán, který ty lidi o své domovy připraví. Našroubovat tak vysoké ceny energií, že se ocitnou v dluhové pasti. A pokud tohle nebude stačit, holomci, tak uděláme změnu domovní daně. Vypočítáme ji hezky z tržní hodnoty, i když ta tržní hodnota není nikdy konečná. A to už miláčkové nedáte. A pak vám milostivě vláda a stát nabídne odkup těchto nemovitostí s tím, že tam můžete coby majitelé dožít a po smrti si tu nemovitost stát nechá. Dědicové utřou.

Jak to kdosi prohlásil? nikdo nebude mít nic a všichni budou šťastni.

A komunismus s pravdou a láskou konečně zvítězí. 

 

 

A tak si tady žijem. Někdo se žlutomodrým nadšením a hrdým burácením proti ošklivému Putinovi. Jen se ptám, bylo takové burácení, když umírali jiní v jiných válkách, které nezavinili?

Z dnešního textu čiší asi značný skepticismus, cynismus, taky trochu strach, obava z toho co bude. Jsem toho plná, to přiznávám, protože jsem na tohle všechno sama a když se něco zvrtne, asi budu první na raně. Asi jsem si tu rodinu měla zamlada pořídit, abych cítila její podporu. Ale popravdě, myslela jsem tenkrát, že bych se měla vdát z lásky a ne proto, že mi bez ní jednou třeba seberou střechu nad hlavou. 

V té době hořkosti však nezapomínám na běžný den. Teď jsme tady, teď a ne zítra. A ještě jsme tady. Zatím zdraví, zatím živí, zatím se střechou nad hlavou a ti šťastnější i s prací, která je živí. Takže dejme si něco dobrého, strachování zažeňme, protože nikdy nevíme, co skutečně přijde a vždycky je naděje. 

Na závěr několik top obrázků:

 

Na samotný závěr. Skepticismus ke všemu co se děje, to je můj názor. Nechuť k vládě, která vede politickou agendu diktovanou ze zahraničí, je můj názor. Nečernobílé dělení světa je můj názor. Chci příměří a návrat do normálu, ať jakoukoliv oklikou, to je můj názor. Svět už nebude jako dřív, ten v minulém vesmíru by se takhle neroztříštil, ale nechci v těch troskách umřít, to je můj názor. Nechci být bezprizorní otrok nějaké mocnosti, to je můj názor. A nechci být bez vlastnictví domova a šťastna. Natuty bych šťastna nebyla, to je můj názor. Chci normálně žít, pracovat, abych si vydělala, své vydělané peníze utratit za co uznám za vhodné a nechci počítat jestli si dobiju mobil nebo koupím měsíční na autobus. To je můj názor. Chci normálně fungující svět a tohle přeji každé zemi, ať je na západě nebo na východě. To je můj názor. Nebudu se za něj omlouvat.

š.