Ironie osudu

Při někdejším lovení romantických filmů jsem narazila i na ruský film Ironie osudu. Jeho spuštění jsem dlouho odkládala, protože jde o film s titulky a ty, jak jsem zjistila, mě občas uspávají. Filmy s titulky si většinou dávkuji na pokračování, i když je pár výjimek, od kterých se odlepit nedalo (Pán prstenu, nebo například Prolomit vlny).

 Když jsem se rozhodla konečně film shlédnout, nelitovala jsem. 

Žeňa, tedy Jevgenij, je starý mládenec, jehož matka už si pomalu zoufá, že je neudatelný. Našla by se sňatku se  nevyhýbající Galja, trpělivá a kupodivu do něj opravdu zamilovaná.

Ví, že na něj musí opatrně, dala mu taky dost času, ale že přišel čas zlomu, a rozhodnutí. Blíží se Nový rok, ideální čas na vyžvejknutí se se žádostí o ruku. Jen se letmo ve vzduchu mihne vyprávění, jak už se náš Žeňa málem oženil, ale před svatbou utekl do Leningradu.

Musím uznat, že matka Ženi v tomto případě sehrála chvályhodnou roli do ničeho nezasahující a vstřícné mámy, která udělá všechno pro to, aby se její synek konečně dostal pod klobouk, je vstřícná Galjině myšlence dokopat Žeňu k žádosti o ruku a možná i příchod vnoučátka... Jeho kamarády nevidí zrovna ráda a v tomto případě oprávněně.

Žeňa totiž se svými kamarády dodržuje každoroční tradici - na Silvestra zakotví všichni v lázních, dají si očistnou koupel, popovídají, popijí a přivítají Nový rok. Tentokrát však zahrál osud malou karetní, a kamarádi si v roztomilé opilecké drbce zažertují - místo jednoho z nich, Pavla, který má letět tu noc do Leningradu, naloží Žeňu. Kamarádi to berou jako dobrý vtip a Žeňa nemá sil vzdorovat a rozjíždí se sled událostí, neb v tehdejší architektuře novodobých sídlišť existovaly stereotypy. Stejná ulice, stejný byt, dokonce stejný klíč. Namol opilý Žeňa se připotácí do svého bytečku na své ulici a odemyká si dveře stejným klíčem. Byt stejný, místo - Leningrad.

 

A zatímce je zaskočen nečekaným rozmístěním nábytku a bincem s oblečením, do bytu se vrací Naďa, mladá učitelka, která má naplánovaný silvestrovský večírek se svým přítelem, žárlivým Hipolytem. Následuje večer plný nečekaných zvratů, komičnosti, tragičnosti, trapnosti, a taky nově vznikajících jiskřících náznaků citu. Během té noci dojde k několika odhalením sebe samých, agresi, smutku, přepadovkám sousedů a kamarádů, a jednomu zasypání auta. Sněhem.

Mezi hlavními postavami to opravdu jiskřilo. Od prvotního šoku přes znechucení, po nečekaně rodící se přitažlivost. Jako milé překvapení bylo užití písniček s opravdu skvělými texty. Hlavní hrdinové navíc uměli skutečně hrát na kytaru a také měli hlas. Decentní klavírní doprovod, písničky nebo úryvky básní, i tohle bylo součástí filmu, stejně jako vodka, kaviár a treska v aspiku, mimochodem pořádně hnusná, jak zhodnotili Žeňa i Nadin přítel Hipolyt.

Film doporučuji. Trochu je třeba brát na vědomí dobu, ve které vznikal, není to sex, drogy a rockenroll. - Ale je to sympatická směsice komičnosti, vtipných situací, ale i romantiky a emocí, které byly chvílemi dost napnuté.

Závěr nebudu prozrazovat, ale nedivím se, že zrovna tento film s oblibou vysílají ve vánočním nebo novoročním období.

  

Na závěr pád oficiálních údajů a několik hodnotících komentářů. Na ČSFD film získal slušných 82%, já to na první podívání hodnotila spíš na 70, což je i tak slušný nadprůměr, ale možná si film ještě vychutnám.

Ironie osudu aneb rozhodně správná koupel

Tak ako každý rok, aj tentokrát sa Žeňa stretáva koncom roka v kúpeľoch so svojimi priateľmi, aby sa očistili od všetkého zlého a privítali nový rok s čistým štítom. Vypijú však trošku viac, ako by im prospelo a tak priatelia Moskovčana Žeňu omylom naložia na lietadlo do Leningradu. Ten, ešte stále nie celkom triezvy, vystúpi a nechá sa odviezť na svoju adresu. Iróniou osudu je aj v Leningrade ulica s rovnakým názvom a na nej stojí presne rovnaký dom. Jeho štandardizovaný kľúč pasuje do štandardizovaného zámku štandardizovaných dverí, za ktorými je byt, zariadený rovnakým nábytkom, ako ten Žeňov v Moskve. A ten byt patrí nádhernej žene... (oficiální text distributora) 

 

 Komedie / Romantický

Sovětský svaz, 1975, 192 min

Režie:Eldar Alexandrovič Rjazanov

Scénář:Eldar Alexandrovič Rjazanov

Kamera:Vladimir Nachabcev

Hrají:Barbara Brylska, Andrej Mjagkov, Jurij Jakovlev, Valentina Talyzina, Eldar Alexandrovič Rjazanov, Lija Achedžakova, Georgij Burkov

 

sportovec 

všechny recenze uživatele

Skutečnost, že i v sovětizované části Evropy, ba dokonce uvnitř samotného impéria vznikala velká díla, není nic překvapivého. Víc než o jednotlivé díly se tu přitom jedná o výrazná jména vyzrálých a pro nezasvěcené až překvapivě tvořivých silných osobností. Komedie, která ve své druhé části prakticky zcela ztrácí své původní žánrové určení, vypráví filmově výrazným, nenapodobitelně osobitým filmovým jazykem příběh rodící se velké lásky. Tato nanejvýš pravděpodobná nepravděpodobnost se vztahuje k lidem, jimž přímo "bijí" jejich biologické hodiny. Víc než poutavý námět sám si přitom naši pozornost podmaňuje téměř mikroskopická autorská, scénáristická i režijní pozornost, se kterou je tento proces, v němž hodiny nahrazují týdny a měsíce, sledován. Vyzrálým uměním světové úrovně překvapuje nejen polská krasavice Barbara Brylska (účinkovala i v české kinematografii zpravidla ve filmech spíše problematické kvality), ale i pro nás prakticky neznámí ruští herci (Andrej Mjagkov jako Žeňa-Jevgenlj-Evžen, Ljubov Dobržanskaja jako Žeňova matka nebo Olga Naumenko v roli žeňovy moskevské snoubenky). Opomenout nelze ani zpěv tehdy mladé Ally Pugačovy (1949) i víc než šťastné užití veršů mladší i klasické ruské moderní poezie (Marinu Cvětájevu vyvažuje vedle jiných neméně zdatná a tvořivá Bella Achmadulina /1937/). A tak nevadí, že ve více než tři hodiny trvajícím filmu ani jednou nezazní slovo "sex", věrohodně působí přelety mezi oběma největšími ruskými městy, a ani to, že touha po štěstí, vůle porvat se o ně s dosud nepříznivým osudem, tuto skutečnost zejména divácky víc než vyváží. LÁZEŇ je nesporně hluboké dílo, nevšední zážitek, klasika, která bere, zdá se, dech i mladší české a slovenské divácké generaci. Toho, čím národní umělec SSSR (v soudobém Rusku se tyto tituly běžně používají a společensky ctí) Rjazanov oslovuje i naši současnost, je zkrátka víc než dost.

ripo 

všechny recenze uživatele

Neutešené, sivé sídliská jednotlivých miest viedli k uniformite života, ktorý bol poskladaný z uniformných činností v uniformnom čase. V skutočnosti hádam nereálny, ale vo filme ponúknutý omyl s bytmi v Moskve a Leningrade. Žeňa, riadne naliaty, nasadne omylom, namiesto kamaráta, do lietadla smer Leningrad, nechá sa odviezť na svoju adresu bydliska a tak sa, nevediac o sebe a o svete, dostane do úplne iného bytu a spustí tak lavínu komických situácií a nedorozumení. V druhej časti tohoto filmu je komiky už pomenej a sledujeme miestami romantické nadväzovanie nových vzťahov. Ako to skončí, netreba hádať, vsjo jasno ... V tomto televíznom filme zaujme nežná tvárička poľskej herečky Barbary Brylskej, do ktorej sa v rokoch sedemdesiatych, pri pozeraní tohoto filmu, musel zamilovať hádam každý chlap. :) 

 

Aky 

všechny recenze uživatele

Malý unikát. Sovětský film z doby burácejícího socialismu, který zcela pomíjí politická i ideologická témata a zaměřuje se jen na linku komedie a privátních emocí. Stáří je na něm sakra vidět, ale přesto představuje neplytkou zábavu po celou svou dlouhou stopáž.

Anderton 

všechny recenze uživatele

Áno, vôbec nie som prekvapený, že tento film je v Rusku vianočnou klasikou. Je to totiž rozprávka ako vyšitá. Moderná rozprávka z normalizačného Ruska, z ktorého si na naše prekvapenie dokáže Rjazanov robiť príjemnú. ironickú srandu. Len neviem, či sa jedná o kritiku týchto králikární, alebo o ich oslavu, keďže spoločná adresa v dvoch mestách sa nakoniec ukáže ako osudové šťastie :). Tie sídliská vyzerajú vskutku nevábne, kam sa hrabe Petržalka 80. rokov. Na druhú stranu o to viac vynikne tá osudovosť lásky v ich útrobách (interiéroch bytov). Maximálne nereálne, maximálne romantické, ale predsa len trochu dlhé a miestami monotónne, odohráva sa to totiž prevažne v jednom byte. Alebo dvoch, ale tie sú si maximálne podobné. Čo je ďalšou podarenou iróniou tohto filmu. Ten nakoniec viac osloví ľudí po tridsiatke, trpiacimi podobnými problémami, ako naši hrdinovia.