pátek 29. ledna 2021

Vaporizovaná

 Jako vaporizovaná si připadám v posledních měsících a zejména v posledních dnech.

Jako bych spadla do propasti, do vesmírného víru, který mě přežvejkává. 

Jako bych byla ztracena v nedozírném bludišti.

A nikde není pověstné světlo na konci tunelu.

Navíc mi připadá, že můj život visí na vlásku. Už před pár měsíci jsem měla pocit, že odejdu dřív, než jsem si myslela. Jistě, nikdo neví, kdy mu svíčka dohoří a nikdo neví, komu zazvoní hrana. Ale před několika měsíci jsem se dívala na tu hromadu nezařeazených knížek, některých starých, některých nových, a najednou mě napadlo - stihneš je přečíst?

A když vytáhnu starou oblíbenou, napadá mě - neměla bys zkusit novou nepřečtenou? Kolik času ti zbývá?

A přesto svým časem plýtvám, jako bych ho měla nadbytek. Jako bych tu měla žít věčně. Neuklízím jak bych měla. Nedělám inventuru majetku a vzpomínek. Odkládám některé užitečné činnosti. Nechdím na plánované procházky. Nenamalovala jsem ani jeden obrázek, jak jsem měla v úmyslu. V krabicích pastelky, fixy a tempery dosud neotevřené. Ochromuje mě strach. A pocit, že mě svírají chapadla. 

Možná to souvisí se současným stavem. Pro mnohé už nesnesitelný stejně jako pro mě. Jiní to zvládají v pohodě a pořád si připadají jako v ráji. Někteří se bouří a jiní tu dobu snáší trpně s vidinou, že se věci vrátí do dřívějšího stavu.

Nevrátí. 

A i to mě zčásti děsí a zčásti mám pocit, jako bych naskočila na rozjetej nákladní vlak a jela do neznáma. Neb i v mém životě se asi nachází křižovatka, o kterou jsem nestála a která se mi vnucuje, i když ji nechci. Týká se mé práci, jak jinak, protože to vypadá, že o ni opravdu přijdu, i když jsem vysílala signály do vesmíru, jak mi bylo doporučeno, že tuhle práci chci. Vysílala jsem, ale současně mě válcovaly myšlenky, že už je s tímhle ámen. A nevím jestli ty negativky nebyly nakonec silnější.

Z práce se mnou nikdo nekomunikuje. Za celou dobu ani jeden telefonát - jak to s vámi vypadá? Už jste  v pořádku? Kdy můžete nastoupit? 

Nebo ani telefonát typu - ještě vydržte, situace je nepříznivá, a jak to momentálně vypadá, je tohle nejlepší řešení.

Dokonce ani telefonát typu  - vaše práce se bude rušit, bohužel.

Totální ignorace.

A nebýt několika přátel a rodiny, tak bych měla pocit, že snad ani neexistuji. Je to velmi devastující zkušenost, to vám povím. 

Jediná reakce byla až tehdy, když jsem sama zavolala.První reakce - jejda, nevím jestli se to bude otvírat. Druhá reakce - asi se to bude otvírat. Třetí reakce - jejda, ještě nevíme co bude.

Taky nevím co bude. Doba je příšerná sama o sobě. Válcují nás samé příkazy a zákazy, z toho většina naprosto v rozporu se zákonem. Vidím vládu, která sama porušuje své vlastní zákazy a nevyvodí z toho naprosto žádné důsledky. Vidím likvidaci v přímém přenosu a je mi fuk, že to jde napříč světem.

Vidím číslo 666, i když si myslím, že nejsem nějak biblicky či mysticky založená. Jsem spíš přízemní tvor, držící se reality. A pokud mám hlavu v oblacích, vím, že to jsou jen oblaka.

Momentálně se cítím opravdu jak na pokraji života a smrti.

Nejde jen o tu práci, o které jsem věřila, že už v ní zakotvím napořád. Ale o ten zvláštní pocit nebytí.













 

Na závěr bych chtěla přidat pár motivačních citátů.

- Svět není pro posery.

- Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko.

Asi nejblíž je mi citát - dnes na to nebudu myslet. Budu na to myslet až zítra. Protože zítra je taky den. 

 

 Vlasně to zužuje veškeré vnímání, které se omezuje na samotnou přítomnost. Už zůstává jen ta přítomnost a ještě minulost. Budoucnost není.

Přes mimořádně depresivní úvod bych na závěr chtěla dodat - ještě tady jsem.





16 komentářů:

  1. Nemá smysl opakovat, že musíme vydržet, přečkat tohle bezčasí, chopit se každé myslitelné sebenepatrnější nitky, která nás alespoň na moment odvede od neradostného bytí a dopřeje chvilku oddechu a naděje. To všechno víš. Ještě pořád tady jsi. Jsme. A musíme věřit, že i budeme.

    Napsala jsi to překrásně i když je to takové neveselé čtení. Moc mě mrzí ta tvá obrovská starost s prací, jako by toho i tak nebylo až nad hlavu. Držím všecky palce, aby bylo lépe. Opatruj se, drž se a piš. Jde ti to skvěle. ♥

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Snažím se. Vím, že se nedá nic jiného než vydržet (nebo to zabalit, ale to se mi fakt nechce). Vím, že je to těžké pro hodně lidí, nejspíš nejsem jediná,kdo se tak divně cítí. Ale moc mi to vědomí nepomáhá v zvládání těch stavů. Snažím se však dál, když už nic, tak nějakými způsoby, jak přebít ty chmurné myšlenky - momentálně filmová série, sem tam proložená knihou. Fejsbuk je spíš k rozčilení, ale člověk se tam zas leccos dozví. Nechci působit jako věčná fňukna. Ale fakt mě to válcuje. - Děkuji za komentář i slova povzbuzení. A přeji i tobbě, ať tuhle dobu zvládáš ve zdraví a s nadhledem.

      Smazat
  2. Myslím, že alespoň tuším, jak se cítíš. Cítila jsem se podobně pár let zpět - jako by mě už nic nečekalo, jako bych najednou měla málo času stihnout všechno, co bych chtěla. V práci to stálo za prd a díky přesčasům jsem neměla a ni to málo času na vlastní život. Do toho mi začaly umírat tetičky a strýčkové - žádný se nedožil 65 let - tedy věku, kdy bych já měla snad jít do důchodu. Myslím, že je to ona pověstná krize středního věku: Mládí v hajzlu a do důchodu daleko. Pokud ano, tak věř, že to časem zase přejde. Ztráta práce bolí, dokonce i té nejhnusnější, protože tě uvrhne do nejistoty. Ale na druhou stranu každý konec může být současně začátkem něčeho nového a lepšího. Když budeš mít štěstí...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji i tobě za reakci. Já jsem ve stádiu, kdy penze je sice nedaleko, ale ne zas tak blízko, a mládí v čudu. Krize středního věku - to myslím není, protože kdybych tu práci měla, tak maximálně skuhrám na ranní vstávání a že mě občas lidi sejří, ale jinak jsem byla bez problémů. I když to umírání kolem taky nepřidá - nejhorší u mě asi před deseti lety, kdy odešla mamka a během dvou měsíců nejlepší kamarádka, kterou jsem znala dobrých dvacet let. Jak jsi psala o svých nejbližších, tak ten věk je opravdu na pováženou - akorát odcházíš do důchodu a vlastně tě to chytne hned za límec. Ale ten divnej pocit, že tady nemusím být třeba dejme tomu do pěti let, tem mi opravdu přešel přes mysl jak mrazivej závan. Nevím, jestli to byl jen hloupej strach nebo něco jako instinkt, který ti napovídá, že něco není v pořádku. Teoreticky jsem po zdravotní stránce na tom spí líp než hůř, i když úplně fit nejsem.
      Ten závěr se mi líbí a chtěla bych věřit, že pokud by šlo o konec, že by to byl i začátek něčeho nového a hlavně lepšího.

      Smazat
  3. Tahle doba, ve které přežíváme, působí hodně negativně na psychiku. A když se k tomu přidá ošklivé počasí s krátkými zimními dny bez slunce... a ve tvém případě ještě nejistota v podobě zaměstnání, je to pak celé s prominutím na 💩.
    Držím palce, aby bylo líp. Sakra musí být líp.
    Opatruj se a vydrž. 💓🍀

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky, Alenko, i tobě. Pamatuji si, jaké jsi sama mívala problémy v práci, když tam přišel ten nový vedoucí, mám dojem, že šlo o nového vedoucího. Jak to šlo všechno do kopru, jak na vás šetřil tím, že vám v zimě vůbec netopil - debil - a jak jsi lítala po doktorech, kteří tě posílali od čerta k ďáblu bez ohledu na to, že jsi měla vysoké horečky a že jsi správně měla aspoň týden ležet doma a potit se.
      Je fakt, že tahle soustava tří negací - to, co se děje, nejistota v práci a hnusné počasí a ještě pořád krátké dny a dlouhá tma, dovede s psychikou pořádně zacloumat. Tady je ještě horší, že jakoby se mi vyhýbali, v té práci a já nevím, jestli to fakt chtějí zabalit, nebo se mnou počítají i nadále. Ale uvidím, už to bude asi během dvou týdnů nějak vyřešený, jestli do ní nebo po ní.

      Smazat
  4. Přeji ti, aby se to v práci zase rozjelo, anebo objevilo něco nového a lepšího.

    Tato doba je strašný nápor na psychiku. Pandemie nás svázala do kazajky a nedá se z ní vyskočit. Každý týden zemře 1000 lidí, lockdown skoro ve všem, vakcín málo a navíc nebezpečnější mutace viru. Kdy už to skončí?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Kdyby to aspoň v televizi nezveličovali. Nevíš kde se dobrat pravdy. Kdyby to bylo fakt tak strašlivé, vláda nahoře by nepořádala dýchánky v restauracích načerno a byli by zalezlí jak krtci. Horší to asi je, nepopírám, ale dělá se z toho něco, co není. Popravdě mě ani tolik neválcuje samotnej covid, ale spíš ta hysterie kolem a taky fakt, že nevím, co dál bude se mnou.

      Smazat
  5. Tahle náročná doba válcuje snad všechny, když ne zdravotně a materiálně, tak psychicky. Občas to padne i na mě, to zoufalství, že nevím, kdy to skončí, kdy a jestli půjdou děti do školy (a já přestanu konečně vařit), kdy se zase budeme moc nadechnout bez roušek, kdy se nebudu muset bát, že mě někdo udá, kdy si budu moci jít koupit kdy chci co chci, posedět v restauraci nebo kavárna, zajít do kina... A když už, budu tohle moci zažívat svobodně, když se třeba nenechám očkovat? A tohle počasí, na rozdíl od loňského jarního, tomu moc nepřidá. U nás třeba už dva týdny v kuse sněží a když vyjde sluníčko, je to jako malý zázrak...

    Ivanko, přeji ti, ať je dobře a kdyby něco, piš, piš, piš... :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Nejhorší je, že ta opatření nefungují. Vždyť se to furt šíří. I když to bylo permanentně zavřený. Doufám že tím očkováním se to nějak srazí a taky doufám, že do budoucna nebudou neočkované ostrakizovat. Nebo do této vakcíny fakt nejdu... a k tomu ta práce. Jsem fakt psychicky dost vyřízená.
      Děkuji za povznuzení i za ta poslední slova!

      Smazat
  6. Moc mě mrzí, že máš takové trápení! Přeju ti, abys mohla potkávat věci, které tě potěší a dodají ti sílu. Já se snažím zprávy číst naprosto minimálně a soustředit se na pozitivní věci. Jasně, že to nejde pořád, někdy je člověku prostě smutno a všechno to na něj padne. Ale chce to pečovat o svoje psychické zdraví a dělat to, co člověka těší a přivede ho na jiné myšlenky. Nedávno jsem poslouchala video o pozitivním myšlení, bylo to super a dost mě to povzbudilo.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jdeš dobrou cestou. Zprávy jsem léta neposlouchala a byla úplně v poklidu. Ale teď je pouštím, abych věděla, co se změnilo - vesměs nic. Opravdu by stačilo pustit je jednou za týden nebo si jen projet facebook.
      K tomu videu - sice podobné věci moc neposlouchám, ale objevila jsem dvě výborné stránky, kde mají opravdu dobré postřehy a rady. Jedna - Firstclass a druhá - Nebuď knedlík. Líbí se mi celkem věcný a rozumný přístup k různým problémům.
      Ovšem to co zrovna jde, válcuje fakt všechny, nebo aspoň většinu.

      Smazat
  7. Psala jsi to v noci, v černé tmě a výsledek, mnoho z nás se s ním ztotožňuje.
    Od jara minulého roku si dávám za úkol přežít, jednou vyletím jako satelit a zářím, jindy ryju hubou brázdu a čekám, kdy mne posadí jako kosmonauta do vesmírné lodi a já budu rotovat kolem Země, celý rok nacvičuji psychickou odolnost, tak nějakou separaci, to už zvládnu.
    A cestu na Mars, proč né, jsem zacvičená.
    Máš pravdu, nutím se do činností, zvažuji všechna pro a proti, na mnoho věcí sem nesáhla.
    Třeba tě ty pastelky svou barevností nabudí, mně ti občas stačí i fakt, že je večer o kus delší světlo. Jsem depresář navázaný na světelnou pohodu, není světlo, jsem v prdeli.
    Promiň, jsem také sprostá :)
    Cítím s tebou, prožívám to jako kovaný extrovert tragicky. Nevídám ta světla na konci tunelu, necítím, že bude lépe, protože si neumím představit, jak bude ?
    Neumím se s tím porvat a jediné, co mne drží je fakt, že se za čas začne probouzet příroda, řvát ptáci a tak budu moct řvát s nimi, na lesy, ale půjde to ven.
    Tak se třeba probudíme s tou přírodou, budeme jako tráva, vylézat, zelenat se a třeba přijde kus radosti.
    Dnes svítí slunko, zdravím s jeho paprsky a můj otec říkal, že každou složitou situaci vyřeší kyselý drops :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky za povzbuzující komentář a těší mě, že ani jeden z těch, které tu byly napsané, nebyl falešně pozitivní s rétorikou - však ono to přejde, neboj. U každého z nich vidím, že jde o lidi, kteří to zažívají podobně, byť ne až tak extrémně depresivně, ale určitě mají své chvilky, kdy se cítí beznadějně.
      Taky jsem viděla, u tebe, že zažíváš nelehké časy, navíc i v souvislosti s vnučkou, kterou nemůžeš obejmout a dát jí pusu a rozcuchat vlasy a vzít ji na procházku nebo s ní vyvádět blbinky.
      Navíc i ta jarní sezóna ještě nední.
      Ale souhlasím s tím pozitivem v obsahu protahovaných dní, co se týče světla a slunka, které letos snad opravdu vykukuje častěji než poslední dva měsíce před koncem roku. Sice to zimně nevypadá - aspoň u nás v nížinách ne, vím, že na horách sněží hodně - ale aspoň je modrá obloha.
      Ty pastelky mě tak trochu už provokují. Jen nevím, do jaké barvy ten obrázek mám stylizovat. Do temné? nebo do světlejší? Ale možná nejde ani o stylizaci barvy, jako spíš o to, něco prostě začít dělat
      Vždycky jsem tohle zimní období pokládala za období, kdy můžeme bez výčitek relaxovat, gaučinkovat, číst, jíst, pít, sledovat filmy, nebo háčkovat. Ale letos je to fakt na belu.
      Kyselý drops nemám :-) Ale asi dám svařák. Taky dovede navodit vlídnost.

      Smazat
  8. Milá Eumenidas, jsi tu! I když se zrušil blog.cz, i když se zavírá, zakazuje a odkládá... A máš to tu moc hezký. Zkus se upnout na chvíli k něčemu jinému. Nádherně píšeš, co zkusit třeba napsat povídku do literární soutěže?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Přesunula jsem se sem, jako spousta dalších blogerů - a doufám, že tato doména vydrží. Děkuji za návštěvu i za komentář! Situace je špatná, hodně.
      Povídka? To zní zajímavě! Kdo ví, třeba něco zkusím. Ale jsem vyždímaná s nápady, mám pocit, že všechno už tu bylo.

      Smazat