Mne soudila noc/Dopis Kláře - Valja Stýblová

Docela s oblibou vytahuji knížky psané za totáče, k některým se vracím a jiné objevuji. Od Valji Stýblové jsem toho moc nečetla, a tento titul mi padnul do oka při jedné z návštěv místní knihovny. Takže zapůjčeno a po pár dnech čteno.

Kniha obsahuje dva různé příběhy, které ale spojuje jeden motiv. Pocit viny, která se dá jen těžko unést. Oba hlavní hrdinové, pokud je tak lze nazvat, nesou svůj podíl viny na osudu lidí, které znali nebo ke kterým měli dokonce vztah. Bohužel podíl viny tragický.

V rámci knižní výzvy jako "první kniha populárního autora" - Mne soudila noc byl první román Valji Stýblové, napsán v roce 1948. - Dopis Kláře v pořadí jako 4.dílo.

Mne soudila noc - příběh doktora, nebo spíš studenta medicíny Jana, který podlehne nabídce svého dalšího studujícího kamaráda, a potajmu dělají potraty. Což hraničí s etikou - nevím jak to v té době bylo se zákazy, šlo o období po druhé světové válce. Potraty samozřejmě za peníze, kšefty šlapou a nutno podotknout, že práci odvádí dobře a pečlivě, aby neublížili. Jejich práce sebou nese i etické otázky, nakolik je potrat odstranění problému a nakolik je to vražda. Je likvidované dítě už život? nebo jen něco zanedbatelného? Během několika měsíců si přijdou na pěkné peníze, žijí bohémský život. To vše je přerváno nečekanou smrtí nejbližší milované osoby. (Nespoileruji, tímto začíná samotný příběh)

Dopis Kláře - dal by se nazvat příběhem slabocha. Nebo spíš příběhem ctižádostivého slabocha. Klára v tomto příběhu je opakem slabocha - morálně silná žena, která má jasně nastavené priority, přitom dovede ještě udělat kompromis a ustoupit, ale jsou hranice, za které nejde. Hlavní hrdina - nebo spíš antihrdina - je ctižádostivý člověk, který si však nevěří, a jehož snaha je být respektovaný a vážený. Ovšem ve své ctižádosti se neumí o své místo poprat, nebo spíš, místo získá, ale neumí dělat to, co by dělat měl - stát především za svými lidmi, kteří v místní fabrice pracují. Díky jeho slabošství a ústupkům požadavkům vedení dojde nakonec k tragedii, za niž nese odpovědnost. Celým příběhem se vine i rodinná linka, tyranská matka, která také zdeformovala osobnost dítěte, touha po normálním životě, ale díky slabošství být normálním nemůže.

V obou případech jde o osudné dopady určitého rozhodnutí. V jednom trochu díky nešťastné náhodě nebo opominutí, v druhém díky schválně opomíjeným opatřením. Odpuštění sobě samým budou muset najít oba, pokud to bude možné. 

Oba příběhy se čtou jedním dechem. A nakonec i sám čtenář si může klást otázky - dokázal bych totéž? udělal bych totéž? dovedl bych se vzepřít? udělal bych to? 

Příběhy jsou poměrně nadčasové. Nezáleží na tom, v jaké době a v jakých poměrech byly prožity. Některé věci zůstávají navzdory času stejné.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na samotný závěr - paní Stýblová je výborná spisovatelka, její příběhy byly strhující, v žádném případě jalové, osudy lidí v ní dokázaly zaujmout, s některými se dalo sympatizovat, jiné kritizovat, ale současně tam byla otázka, obstála bych v témž postavení nebo ne? u někoho jednoduchá odpověď, u jiného složitější.