Císařské fialky jsem zkoušela číst někdy za Šemíka, ale moc mě
nebavily. Nejen proto, že byly už druhým dílem Neffovy pentalogie a já
hrdě přeskočila první, ale nesedl mi styl, tenkrát jsem byla převelice
romantická duše a poměrně suché vyprávění, za kterým se daly jen tušit
vášně, mi prostě nesedlo.
Ale knihám dávám druhou šanci, už se mi to několikrát osvědčilo a ani tentokrát druhá šance nezklamala.
Ba
naopak, z mladických ideálů jsem povyrostla a mnohé věci už viděla
jinak, navíc styl pana Neffa mi vyhovovla, kniha se četla splavně a
osudy dvou pánů, Borna a Nedobyla, a osudy lidí s nimi spjatých, jakožto
i celkový obraz té doby, mě převelice zaujal.
Doba,
ve které tito dva hlavní hrdinové žili, nebyla žádná selanka. Nebyla
ani příšerná, lidi v ní žili někteří dobře, někteří průměrně a někteří
mizerně, jeden by si snad i řekl, karma (Pecoldovi). Slovo karma mi
vytanulo na mysli vícekrát, i pro lidi typu Born či Nedobyl. Tentokrát
karma ve smyslu nadání, instinkt, šťastné vnuknutí.
Osudy
pánů Nedobyla a Borna začínají nezávisle na sobě, Born pracuje v
obchodě, Nedobyl utekl ze studentských kolejí a nechal se zblbnout
verbířem. V armádě skoro přijde o život, přesto se podaří ho zachránit
(i jeho zachránce bude mít časem svou malou roli v celém příběhu) a
vrátí se domů. Ujme se otcova řemesla a stane se povozným, formanem,
svou práci bere vážně a s jeho vnitřní představivostí, instinktem a
nadáním, chce otcovu živnost rozšířit, chce vydělat pořádné peníze a ne
jen živořit.
Má převeliké štěstí, protože v Praze pozná svou
osudovou lásku, ženu, která ho nejen přitahuje fyzicky, ale je i
osobnost, přemýšlivá, se stejným instinktem a podnikatelským duchem.
Valentina.
Tehdy se setká s Bornem, který,
podobně jako Nedobyl, využívá svého nadání k postupu a osobnostnímu
růstu, odchází z pobočky obchodu a zakládá svůj vlastní, první obchod
pro české ženy a dívky, s českým názvem.
Oba pány totiž
spojuje i stejné vlastenectví, nebo spíš, vlastencem je hlavně Born,
který by svou zemi i národ rád viděl vymaněný z područí Habsburků.
I
on nachází svou životní lásku, shodou okolností nevlastní dceru již
zmíněné Valentiny. Která je velmi krásná a velmi nijaká, co se
osobnostní stránky týče. Ale je šikovná a svou nijakost umí zastřít
aspoň do té doby, než se dostane pod čepec a stane se paní Bornovou.
Tím se zkříží jejich životy a protknou jejich osudy.
Po
pravdě nevím, jak popsat další děj dalších knih, aniž by z toho byl
román na pokračování, nebo to zestručnit do encyklopedického popisku.
Takže
dál zkusím nějaké shrnutí těchto knih: celá pentalogie je vlastně
generační sága rodu Borna a rodu Nedobyla. Jejich děti a děti jejich
dětí, růst obchodu, ztráty, krize, poznávání nových lidí, vlastenectví,
role ženy ve společnosti, první náznaky feminismu, odvrácená stránka
společnosti - dělnická bída, krutost vojenské mašinerie, boj o holou
existenci.
Pan Neff se snažil oba světy popsat
co možná nejobjektivněji. Jak svět bohatých, tak svět těch nejchudších.
Bohaté popisoval většinou jako lidi, kteří se ke svému bohatství někdy
dopracovali tvrdou prací, neustálým riskováním, věčnými starostmi a
odvahou zkusit něco nového (což splňovali právě pánové Born a Nedobyl,
oba muži velmi silné osobnosti, s představivostí, vizí, odvahou, ale i s
tím šťastným instinktem, nadáním a každý z nich zapálený pro svou
vlastní představu), nešetřil však ani rádobypodnikatele, kteří rejžovali
na bídě a neštěstí druhých, kteří bohatli tím, že šidili materiály (v
tomto případě stavební) a nezáleželo jim na kvalitě zadaných zakázek,
jako spíš na kvantitě a výdělku. Také se snažil vylíčit svět chudých,
dělníků, služek, kterých představitel byl Pecold a matka Pecoldová.
Matka Pecoldová udřená ženská, která znala život a věděla, do čeho se
nemíchat, aby přežili, Pecold, už víc náročný na svůj život, s hlavou v
oblacích a s vírou, že změní svět. Kdo z nich měl pravdu, se časem
ukázalo dost jasně.
Vladímír Neff se pokusil o
pokud možno objektivní popis smýšlení jak bohatých lidí, tak dělnické
třídy. Stavěl proti sobě tyto dva směry a i když jsem slyšela některé
názory, že ve svých románech podporoval socialismus a komunismus,
nemyslím si, že až tak. Spíš se snažil nastínit smýšlení z obou stran,
stavěl argumenty pro a proti z obou stran (to už hlavně v posledním
románu Královský vozataj) a nedával přednost ani jednomu. A že proti
sobě stavěl tyto dvě třídy, není divu, pokud se chtěl držet aspoň
částečně historických a společenských faktů.
Zvláštní,
jak dovedl proplést osudy těchto lidí právě i s osudy Pecoldovy rodiny.
Jako by si opravdu byli nějakým způsobem souzeni. Znovu, karma.
Svět,
ve kterém se tito hrdinové a antihrdinové pohybovali, nebyl bezpečný,
nebyl příjemný a byl hodně těžký právě pro lidi dole. Nebyl bezpečný
dokonce ani po odtržení Československa od dřívějšího Rakouska-Uherska (i
tato doba byla zahrnuta v Neffově románu). Naopak, došlo k rozbití
nejen bývalého státního uspořádání, ale i mnoha iluzí. Přesto, život
jede dál a nedívá se pranic, koho nechá žít a koho převálcuje.
Zajímavý
byl ještě jeden poznatek (i když psychologové by pokrčili rameny a
řekli, takhle to prostě bývá) - ani jedno z dětí těchto dvou výrazných
osobností, odvážných podnikatelů, mužů s vizemi - ani jedno z dětí
nedosáhlo ani jejich nadání, ani touhy po pokračování v jejich
šlépějích. Pravda, pánové v rolích otcovských se ani příliš nesnažili,
aby své děti zatáhlli do svých profesí nějakým přijatelným způsobem,
spíš jako by počítali automaticky s tím, že mladí to jednou převezmou, a
zatím jim umetali všechny cestičky a usnadňovali každý krok. Což, jak
už to v životě bývá, je to nejhorší, co mohou udělat.
City
a vášně v Neffově románu jsou spíš někde v pozadí, nevýrazné a
potlačené, v porovnání třeba s romány Ludmily Vaňkové nebo Jarmily
Loukotkové (i když pravda, mužské psaní je prostě odlišné od toho
ženského). Vladimír Neff píše sice velmi poutavě, co se týká vlastních
osudů a životních cest, ale přesto stroze, co se týká citů a emocí. Ty
se dají spíš odhadovat z postupných vlastních skutků a konání zmíněných i
nezmíněných postav. Velký důraz klade i na líčení dobových poměrů, což
mi v některých chvílích připadalo i velmi rozvláčné a přiznám se, že
jsem měla momenty, kdy mi připadalo, že čtu Jiráska 
Tohle
však jen při popisech momentální doby, kdy se pan Neff snažil nastínit
okolností a poměrů, které natolik ovlivňovaly současný život všech lidí.
Věřím, že tohle nejde odfláknout třemi větami, a tak mu tu občasnou
rozvláčnost ráda odpustím.
Dovolím si přidat,
ve svém zvyku, několik ofocených úryvků. Kvůli vlastnímu úsudku, a taky
jsem se snažila zachytit některé zajímavé momenty ve smýšlení a zvycích
tehdejší doby.
Co
říct na závěr - celá pentalogie je skutečně čtivá, rozhodně není nudná,
i když dnešní témata jsou možná přitažlivější, upíři, vlkodlaci,
dystopie, antiutopie, katastrofické romány, ezotericky laděné romány,
psaní o duši, o životě po životě, kriminálky, nebo zábavné čtení pro
ženy.
Přesto, myslím, že Neffovy romány jsou i nadčasové.
Rozhodně v nich můžeme poznat různé pravdy, které se opakují bez ohledu
na to, v jaké době žijeme. Dokonce mi připadalo, že některé věci jako by
se odrážely i v dnešní současné době, nešvary tenkrát a nešvary dnes,
jako by vypadly z jednoho hnízda. Vlastně proč ne? Vždyť lidi se vůbec
nezměnili, snad už od Adama a Evy. Lásky, nenávisti, ego, zbabělost,
strach, cílevědomost, sobectví, bezohlednost, soucit, mírumilovnost,
bojechtivost, tyto vlastnosti, ctnosti a nectnosti, nás provázejí po
generace a není divu, že se objevují i dnes.
Kvalita a poutavost Neffova díla zaujala i filmaře, díky tomu vznikl vydařený seriál Sňatky z rozumu a Zlá krev.
Tato
pentalogie pana Neffa mi dala pořádně zabrat. Už nečtu takovým tempem
jako dříve, také knihy nevlastním, takže musím navštívit knihovnu a
knihy si půjčit, naštěstí však Neffova pentalogie byla k mání, protože
už není tolik moderní jako současně vycházející knihy.
Krásné obaly, co myslíte? Fotografie jsem našla na netu a vyrobila z nich malou koláž.
Romány
pana Neffa dokonce vyšly v několika vydáních (a ne jen tato
pentalogie), takže zajímavých obálek a ilustrací se našlo povícero.
Přesto velmi čtivé, což bylo příjemné překvapení.
Z
toho plyne poučení - dejte knihám druhou šanci, někdy po letech. Pokud
vás něco nezaujme hned, nemusí to znamenat, že jde o nudnou pitomost,
ale to, že jste k té knihe dosud nedozráli.
V
padesátibodové výzvě bych ji mohla zařadit do sekce "kniha, která byla
napsaná podle skutečných událostí", neb mnohé se skutečně stalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat