Svědectví

Stephen King

Když jsem lovila v poslední době, co ke čtení, tato kniha mi připadala vcelku příhodná.

Četla jsem ji sice před lety, ale proč si neosvěžit paměť?

Navíc docela aktuální téma.

A pak, mám ještě pořád rozpracovanou tu padesátibodovou záležitost, a zrovan tahle by se šikla do jedné kolonky.

Kniha tlustší než pět set stran.

V jedné americké základně, kde se skrývají biologické laboratoře, dojde k úniku. Taková jedna malá kádinka, která, když se zvrhne, dovede nadrobit pěknou neplechu.

Zejména pokud ochranné bariéry fungují pomaleji než měly, a z té základny stačí uniknout jednomu člověku.

Co na tom, že nebyl přímo v laboratoři.

Ten vyrobenej prevít má dost síly, aby vyvraždil skoro celou populaci.

Takže všechno začíná tím, že Charlie budí svou ženu Sally a dcerku Catherin a vydávají se na útěk. Odnáší si sebou nejen hrůzný zážitek z vědomí, že se něco totálně posralo, ale i malé nachlazení.

Bod dva.

Charlie dojíždí silou vůle k benzínové pumpě. Jeho žena i dcera je mrtvá, Charliemu poskytují pomoc přispěchavší osazenstvo benzínky - majitel a jeho pár kámošů.

Zavolají policii a sanitku.

A předávají, byť nevědomky, tu nejhorší štafetu, jaká se mohla kdy vyskytnout.

Neboť tato chřipka je megaprevít, na který nelze naroubovat žádný lék a který zaručeně zabíjí do několika dnů.

Během dnů a týdnů se nákaza rozšíří po celé zemi. Možná i po celém světě. Nastává totální zkáza a destrukce, nejhorší noční můra, kdy vláda Ameriky nejenže nezajistí lidem pomoc či lékařskou péči, ale sami mají dělat co se sebou - a armáda má své vlastní prostředky, jak likvidovat maléry.

Přes to všechno se zdá, že superchřipka, neboli Kapitán Trips, jak ji později pojmenovali, nezahubila úplně všechny. Našlo se pár jedinců, kteří z neznámých důvodů byli vůči této nemoci imunní.

Každý z nich si musel projít své vlastní soukromé peklo, kdy mu před očima umírali nejen přátelé, ale i vlastní rodiče, děti, členové rodiny.

A kterým se od jisté doby začal zdát sen o jednom místě, kde je bezpečno a kde žije stará žena.

Také se jim zdá sen o temném muži, sen, který se stává noční můrou.

Neboť tady se nejedná jen o prostý únik jednoho laboratorního svinstva, ale také o konečné zúčtování - souboj dobra se zlem, Boha s ďáblem, takříkajíc.

A každý z nich posílá své signály svým vybraným lidem a svádí je na jedno místo... vlastně na dvě.

Pro lidi se otevírá nová šance, starý svět totálně zaniká a oni začínají budovat nový. Není to žádná selanka, všechna technika, která je provázela celý život, je najednou pryč, nějaký čas sice můžou žít ze zásob v obchodech, ale musí rozběhnout systémy, které byly nezbytné pro život. Elektřinu, stroje, výrobu.

Temný muž je v tomto ohledu organizačně schopnější, takříkajíc. Shromažďuje kolem sebe technicky zdatné lidi, ale také všelikou pakáž s podezřelou minulostí - vrahy, paliče, zloděje, kriminálníky.

Své lidi však ovládá díky tvrdé disciplíně a tvrdým trestům.

V okamžiku, kdy na scénu nastoupil tento mysteriózní prvek, nebyla jsem si jista, jestli je to zrovna nejšťastnější. Příběh sám by obstál i bez přítomnosti nadpřirozena. Popis postupné nákazy a vše, co tento mutující virus přinesl, byl fascinujícícm popisem zkázy. A jednoduchost jeho šíření mi připomněla právě současnou dobu.

Přesto, to, co se děje teď, je úplná polívčička proti tomu, co by mohlo být, kdyby virus byl stejně osudný jako ten v knize.

Takže, příběh sám by byl dostačující a souboj lidí, kteří se snaží poskládat rozbitý svět zpátky, by vydal za slušný román i samostatně. Protože bez ohledu na zmar a zkázu, lidi zůstávají lidmi i se svými ctnostmi a nectnostmi. A jak už mnohokrát v historii bylo prokázáno, zůstávají i nepoučitelní.

Nicméně prvky nadpřirozena, tajemný temný muž, který snad dovede předvídat budoucnost a číst myšlenky a pohybovat se v tělech vlků, lasiček či vran, a nevyzpytatelný Bůh, který rozdal karty a udělil příkazy a zbytek nechává na lidech, dokázaly příběh značně obohatit.

Svědectví není jen popis jednoho konce civilizace - je to strhující příběh, který se čte jedním dechem a v některých sekvencích jsem se nemohla ubránit pocitu, že King byl v době psaní opravdu ve formě.

Byla to parádní i děsivá jízda.

Román vydalo nakladatelství Laser, v roce 1995

Přeložil David Záleský a Tomáš Zábranský

Obálka Petr Bauer

Asi 800 stran

V předmluvě King zmiňuje vyprávění samotné. Jistě, je možné odvyprávět příběh v základních bodech a splní svůj účel - seznámí čtenáře nebo posluchače s obsahem. Ale když použije příklad z pohádky Jeníček a Mařenka, a po vzoru Jeníčka začne sypat na cestu drobečky, celá záležitost dostane úplně jiný rozměr.

Nápad.

Fantazii.

A je fakt, že tady Stephen King nasypal drobečků požehnaně.

Četli jste něco od Kinga?

Četli jste zrovna tento román? Jak na vás působil?

A jak se vám v těchto dnech vede?