Seď. Jeď. Šeď. A taky Zen.

Dnešní název článku možná vyvozuje pocit minimalismu, záhadné myšlenkové moudro, vnitřní nukleární pochody, které končí buď výbuchem nebo utišením, harmonii a záhadu.

Leč o žádnou záhadu se nejedná - jako každý rok, i letos mě čekala pragmatická a neromantická cesta na finančák. Tentokrát naposled.

Den začal docela akčně, brzkým ranním vstáváním (vstávat deset minut po čtvrté je fakt hororové), protože mám zkrácený zácvik na novou práci. Odtamtud cesta pro daně, které mi dává dohromady kamarádka, od ní komplikovaně do Brna. Tentokrát z ulice Úzké jsem se vydala po krátké úvaze na finančák pěšky.

Podotýkám, že jsem měla krajně mizerné boty, ale rozhodla jsem se to překonat a rozdat si to s botama ve stylu kdo z koho. Oddělám já boty, nebo boty oddělají mě?

Vzala jsem to od Vaňkovky přes Koliště, dál kolem Cejlu, Úrazové nemocnice (kde jsem chvíli přemýšlela, že zaparkuju a budu obhajovat zničené nohy z bot jako úraz) až na Příkop. Pěšky.

Jindy jezdívám šalinou k Maliňáku a pak to beru přes park, kde fotím krokusy a rozkvétající stromy a první jarní záchvěvy.

Na Kolišti krokusy nehrozily. Ale objevila jsem cestou pár pěkných streetartových momentek, nějaké to pouliční graffitíčko a další přízdoby. Takže foťáček nezahálel a cestu jsem si trochu prodloužila...

Fotosérie:

Koliště, mezi Křenovou ulicí a Cejlem. Nahoře vlevo vede trať od Tišnova a od České Třebové (až kus dál se rozbíhají každá svým směrem).

Takto zamřížované a zaslepené dveře a okna bývaly za totáče. Tenkrát živnostníci zlikvidováni znárodněním, dnes živnostníci likvidování nároky státu a nedožraností institucí či soukromníků - pronajímatelů.

Cestou mě zaujaly sedící postavy na zdi vlevo.

Mám pocit, že z řady jsem vystoupila - jdu pěšky a fotím to, co už jiní ani nevnímají.

ZEN! A taky opentlená svíce.

Zatímco vlevo to šedlo, vpravo se nám stěny kapku modraly.

Otočka zpátky - tam v dálce se vlevo zatáčí na ulici Křenovou, vpravo neviděn je železniční viadukt a hned za ním brněnské vlakové nádraží.

Zkrátka, tenis club a pivečko. Dobrá kombinace.

Modrou vystřídala šedá s občasnou vysoce uměleckou šmouhou v slušivé pink barvě a v tyrkysu.

Za mostem pokračování sedících postav, tentokrát v mléčně bílé.

Někomu se ti sedící lidičkové líbili, takže ještě jeden barevný vlis přímo do zdi.

Napravo modrou vystřídala šeď a klasické graffitti. Tohle nenadchne, ale ani neurazí.

A vlevo jdeme trochu do barevna - jak pejsek a kočička sušili prádlo.

Ňuňatý!

Následuje decentní art deco.

Graffiťácká posedlost pomalu končí...

Překračuji hlavní křižovatku Cejlu a zahýbám k Úrazové nemocnici. Vpravo mě překvapil plavečák, kterého jsem si zatím nikdy nevšimla. Je to možné? Je.

Vlevo úrazovka. Která se měla rušit a zatím zůstává.

Poslední líbivé záběry.

A tenhle malý krokusek roste hned u autobusové zastávky na Kounicově. Foceno při odchodu ze sociálky.

Cestou na finančák jsem navzdory názvům ani nejela, ani neseděla, ale šedi si užívala dost. A zenovou situaci naprostého odevzdání jsem si promítla v okamžiku botového vyčerpání.

Ale ježdění i sezení jsem si užila cestou zpátky.

Stačila jsem vyměnit poškozenou stovku v komerčce, ztratila jsem krytku od Nikonu, pročemž jsem se vrátila na nejbližší lavečku, abych prolustrovala tašku a už viděla tu fantasticky dlouhou cestu zpátky, když jsem náhle krytku nahmatala v kapse bundy, kde, přísahám, před dvěma minutami opravdu nebyla! Matrix! Matrix! znělo mi v hlavě a mířila jsem znovu původním směrem, ku Knižnímu klubu, kde jsem tentokrát vybrala místo románu populární omalovánky, dnes ze světa fantazie.

Koupila jsem sešit, stihla vlak, v Lajhladě ofotila ještě dva záběry pomalovaného nádraží, zvládla dva nákupy ve dvou obchodech a cestou na autobus si všimla, že jsem znovu ztratila krytku.

Ale už jsem to nechala koňovi a plánovala, že si vyrobím nějakou náhradní, z koženky a gumičky, a už se těšila, jak ji tam budu umělecky aranžovat a zagumičkovávát a přitom si nadávala do trotlů...

Tu krytku jsem našla.

V tašce.

Prostě, špatně uchycená, z foťáku spadla.

Závěrem jsem si zrušila O2 televizi, podlehla přemlouvání a zakčnila si pevnou linku, ze které se údajně za dvě kila měsíčně dá volat bez omezení i do všech mobilních sítí zde, a důvěřivě otevřela dvěma jehovistům, kteří mi zdvořile předali letáček k Věčnému životu. Milé. Ale na jejich obhajobu musím říct, že nebyli otravní, spokojili se s předáním a šli o dům dál. Jedna z nich byla drobná paní očividně dříve narozená, říkám si, co ji vedlo, že se k nim dala? Rodina? Děti, vnuci, kteří na ni kašlou? Nebo už zbyla opravdu sama jediná?

V souboji s botama jsem prohrála, nohy mě bolí ještě dnes. Ty mrchy letos dorazím a vyhodím.

A přitom vypadají tak dobře a kvalitně!