Sentimentální projížďka krajinou dětství

Nesentimentálně bych mohla napsat - cesta z Brna do Velké Bíteše.

Protože konečně, konečně jsem se dokopala k návštěvě příbuzných, které jsem sice viděla před pár měsíci, ale u nich doma jsem byla naposledy snad coby dítě školou povinné. A to už je vážně hodně dlouho.

A protože díky integrovaným změnám k nim nejezdí autobus klasicky ze Zvonařky, ale odněkud z Bohunic, domluvila jsem se s bráchou, že podnikneme cestu autmo - i on sám byl pro, taky se chtěl podívat do míst, kde rád pobýval jako malý kluk, na prázdninách.

Foťák jsem sbalila sebou a dodatečně pořídila dost foteček z vlastní návštěvy, strýce, tetičku, místo, kde žijí, sestřenku, zkrátka celé rodinné setkání. Ale tyto fotečky ponechám v soukromé sbírce a tady nabídnu jen fotky venkovní, co jsem pořizovala za jízdy, z okna auta. Je sranda fotit v autě, zejména pokud neřídíte.

Pokud řídíte, fotit nedoporučuji! Focení totiž odvádí pozornost.

Nehledě na hlídání povrchu silnic, které jsou v opravdu žalostném stavu.

Bylo poměrně hezky, ale nejhorší období pro focení. Příroda ještě spí, větve holé, jehličnany zimně posmutnělé, země pokrytá zaschlými travinami. Přesto i v nemalebném úseku jsem snad zaznamenala několik malebných fotek.

Takže, tento nicneříkající pohled je celkový záběr na Ostrovačice a Říčany. V druhém jmenovaném jsem často trávila prázdniny u babičky a měla tam hafo příbuzným, tetičky, strýce, sestřenky a bratrance.

Jeden čas jsem tam i bydlela a pamatuji si, jak špatně mi bývalo z cesty autobusem. Nerovnováha mezi okem a středním uchem, jak jsem byla později poučena.

Jedna z náhodných fotek, připadalo mi to jako malebný záběr.

Z cedulky Ostrovačice jsem zachytila jenom ICE a taky pár záběrů na stožáry. Všimněte si, že je prakticky každý jiný. Hotový les stožárů jsem zaznamenala cestou do Sokolnic, snad se mi podaří je někdy ofotit.

Projíždíme Ostrovačicemi, kde, jak mnozí ví, se odehrál příběh lásky, který byl inspirací pro knihu Pohádka máje, která byla později půvabně zfilmována.

A tady už projíždíme Říčanami, které si chci ještě jednou normálně projít, podívat se na známá místa, dům mé babičky, který už dávno nebude mít podobu, kterou si pamatuji, protože byl prodán, koupaliště, zákoutí a pár zajímavostí.

Dnes totiž jedeme ještě dál, směrem na Velkou Bíteš. Tento pohled je při výjezdu z Říčan, tak zajímavě řešená oranžovo-bílá budova v povzdálí je součástí říčanského koupaliště, kde se posledních pár let koná letní říčanská lávka, což je docela prčovní soutěž, kdo bez úhony přejede na kole či s trakačem úzkou lávku nad vodou. Počítám, že 99% soutěžících končí ve vodě, ale jde hlavně o zábavu, takže ta je zaručena.

Další záběry už cestou mezi lesy a poli.

Tato stromová seskupenství působí poněkud nevlídně, přesto mají svoje kouzlo.

Fascinuje mě stromek s dosud neopadaným listím. Prý je to výsada dubů, takže - malý doubek?

Dvě další fotky, které mi připadají docela malebné, přes nevlídnost březnového období.

A tady už vjíždíme do místa, které jsme plánovali. Fascinovaly mě laťkové ploty, ty už jsou opravdu málo vidět. Snad se mi podaří tam dostat ještě jednou a projít si to místo a nafotit je.

Setkání samo bylo fajn, pěkné posezení, popovídání, trocha zavzpomínání a trocha současnosti. Klasika, normální návštěva s příjemným dopadem.

Přestože jsem říkala, že fotky ze samotného posezu nechám v soukromém archívu, neodolala jsem a přidala jednu. Se záběrem na lustr, který je dokonalé retro - možná i proto, že je skutečně původní.

A na závěr jsem neodolala jarnímu pozdravu, který jim kvetl na předzahrádce u domu.

Byla jsem ráda, že jsme tu cestu podnikli. Nejsem zrovna návštěvnickej maniak, který vymetá své příbuzenstvo a známé, ale fakt je, že je lepší potkat se s blízkými jinde než na pohřbech. Výletům a návštěvám zdar!