Sejšnové momentky

Něco málo z minulého pátku, což jsem chtěla přidat už v sobotu, což jsem posunula na neděli a nakonec až ve středu. Ne že by to bylo životně důležité, to ne, ale přece jen, fotky z května dávat až v červnu, no to je ostuda.

Počasí se vydařilo, po malé úvaze jsem si vzala svetr, po další úvaze jsem se vykašlalala na deštník.

Foťák jsem chtěla přibalit na jistotu, jen jsem váhala, jesti vzít ten nový hezký červený Nikonek, nebo starý dobrý ošuntělý Benčík. Nikonek by mi pěkně ladil s těmi botičkami a s tou kabelkou! Ale zase, co kdybych v opileckém rozjaření sebou švihla a na zem by letěla nejen kabelka, ale i Nikonek? Na který nemám brašnu a kterej by byl vystavenej nepříznivému vlivu pádu?

Nehledě, že nepříznivému vlivu pádu byl vystavenej můj prehistorickej mobil Nokia (ano, ten, který pamatuje Šemíka) a který se tvářil jako definitivně odepsanej.

Naštěstí po vyndání a znovuvložení baterky byl resuscitován a rozhodl se, že bude ještě chvíli fungovat. Miláááášššek!

Cestu jsem naplánovala autobusem a vlakem a vlakem a autobusem.

Mohla jsem jet z Brna i přímo, ale když jsem se podívala, kde všude ten autobus staví, udělalo se mi šoufl už předem.

Takže klasika jako ze školních let - do Brna, do Blanska a z Blanska autobusem.

V Brně jsem cvakla podchod. Nemůžu si pomoct, tyhle ohavné čáranice jsem viděla na celé trase, na každé zastávce, na každé zdi u zastávek. Dřív jsme tomu říkali vandalismus, dnes se tomu říká street art. I když - viděla jsem street art a tohle je podle mě pořád vandalismus.

Oproti tomu si říkám, jaké to máme pěkné pomalované nádražíčko v Lajhladě.

A zatímco jsem čekala na vlak, cvakla jsem si holuba rochnícího se na římse a taky pár ztracených nebo spíš odhozených bot. Zajímalo by mě, jak se majiteli šlo domů bosky. I když ve městě není problém si zavolat taxík. Na druhou stranu, bere taxikář i bosé lidi?

Ve vlaku jsem neodolala a pořídila pár okenních výcvaků, neboli výcvaků z okna. Bohužel, ty nejhezčí záběry mě minuly, protože než se Benčík rozhoupal k akci, byli jsme minimálně o sto metrů dál.

Tohle už je v Adamově, chtěla jsem vyblejsknout i nádražíčko, ale jak říkám, Benčík je rozvážnej a zpomalenej jak film.

Těsně před Blanskem. Nevím, jestli tahle stavba byla nějaká stará huť nebo kovárna. Zkusím zjistit.

A máme tu blanenské nádraží, které je staré, zatímco vedle něj je hospoda, která je čupr nově omítnuta.

Autobusové nádraží hned vedle, stačí přejít most přes řeku.

Autobus mi fouknul těsně před nosem. Ale naštěstí jsem zahlídla, že tím směrem jede ještě jeden, tak jsem rychle naskočila a bylo.

Zkoušela jsem fotit i z autobusu, ale ten frčel docela rychle, takže fotky jsou opět mírně nepřesné a ta první vypadá vůbec jak impresionistický obraz. S mírně depresivním dopadem.

V Jedovnicích (páč sejšn byl v Jedovnicích u Olšovce) jsem obdivovala, kolik obchodů a obchůdků vedle sebe může fungovat, včetně jednoho kadeřnictví, kde kadeřnice ze zdravotních důvodů musela zrušit barvení a melírování a omezit se jen na stříhání a foukání. Jo, barvicí krémy a ustalovače dovedou nadělat problémy s alergií.

V této restauraci jsme nebyli, i když tady vaří dobře. Nebo aspoň vařili před několika lety.

Tenhle domek je evidentně na předělání. Vyfotila jsem pro zajímavost, protože ty krásné ozdůbky kolem oken přijdou asi pryč.

Zaujal mě i obchůdek, který zahrnoval i regionální produkty. Docela by mě zajímalo, jakse kšeftu daří! Ale zas tak zvědavá, abych se stavila a nakoukla, jsem nebyla. Snad příště.

Ale co jsem nečekala, že se zruší cukrárna, ve které kdysi prodávali tolik oblíbené indiánky a čokoládové trubičky se šlehačkou.

A tady už procházím k rybníku Olšovec. Je to pěknej rybník! Velkej! Pořádají se tam i závody na motorových člunech. Jednou, mám dojem, tam došlo i ke smrťáku, kdy jeden ze závodících vyletěl z člunu, zřejmě při otočce.

Šla jsem pohodovým krokem, čichala tu vodní vůni, poslouchala šplouchání vody o břeh, pozorovala plovoucí kačky a litovala, že nemám ani kousek rohlíku...

Na břehu bylo pár dětských odpočinkových míst s prolézačkami, pár laviček pro maminy a vlastně kohokoliv, kdo by si chtěl sednout a relaxovat.

Sraz byl v restauračce Barachov na břehu Olšovce. Musím pochválit příjemné prostředí, jak pohodové posezení venku, opět včetně několika dětských prolézaček a houpačky, tedy místo i pro rodiny s dětmi, tak příjemné posezení vevnitř.

Co pochválit nemohu, byla jídelní nabídka. Za poměrně našroubované ceny jídlo vypadalo rozporuplně. Tedy ne že by bylo nedopečené nebo přepečené, to ne. Ale naservírovat jako samostatnou jednotku maso polité dresinkem mi připadá fakt jalové. Dva plátky okurky a list salátu by přece neuškodil!

Dala jsem si salát Cézar a byla také dost v rozpacích. V Rajhradě u Kašny za 155 naservírují mísu plnou několika salátů, rajčat, plátků okurek, kukuřičky, s přídavkem osmažených kuřecích nugetek, s dresinkem a miskou rozpečených baget.

Zde mi za 135 korun naservírovali hlávkový salát s osmaženou pančetou (nic proti ní, byla chutná), ztraceným vejcem, jakýmsi dresinkem a opečenými kostičkami rohlíku. Rohlíku, můj bože, v době, kdy není nouze o desítky různých baget a bagetek a celozrnných bulek.

I ten chleba by se v salátu vyjímal líp.

Ale ten podivný dojem jsem neměla sama, spolužačka sdílela obdobný.

Bez ohledu na jídlo to bylo příjemné posezení. Udělala jsem pár okenních výcvaků. Taky nás zastihla bouřka! A pořádná! Propána, říkala jsem si, deštník nemám a jestli půjdu na autobus za takovéhle bouře, pak potěš.

Naštěstí za půl hodiny přešuměla a zbyla po ní boží duha.

Kterou jsem stačila zachytit dřív, než se rozplynula.

To, co vypadá jako stojící zahalená muslimka v černém, není muslimka, ale vršek slunečníku.

Co říct závěrem? Byl to celkem fajn den. Vzala jsem si den dovolené, protože s prací bych to sice stihla, ale byla bych totálně vyřízená, zajela jsem se podívat na starý místa, připomněla si dobu, kdy jsme zápasili s každou známkou a každým postupem, viděla spolužáky, kteří už jsou dospělí a mnozí k nepoznání, vyfotila spoustu fotek, zažila bouřku, byla kapku znechucená z večeře, ale co, jíst se dala, stihla jsem všechno, co se stihnout dalo, včetně zpátečního spojení a na závěr vyslechla kázání jednoho debila, co cvaká lístky, protože jsem si omylem cvakla jízdenku obráceným směrem. To si teda mohl odpustit, zmetek jeden.

A na závěr přidávám fotečku na tu moji apartní kabelčičku a botičky. Botičky mi padly to oka hned, a samozřejmě k nim musela přijít i kabelčička, protože s takovými botičkami nemůžu jít s černou kabelkou, žene.

Naštěstí oboje nakoupeno v jednom krcálku v Lajhladě, takřže celková částka nepřesáhla sedm stovek. Boty asi na jednu sezónu, kabelka na více. Dobrý kup.