Tango mortale

Napsal Pavel Kohout.

Při poslední návštěvě knihovny jsem cestou v regálech objevila tuto knihu - a protože je jedna z mála, které jsem od Pavla Kohouta ještě nečetla, a protože mě zatím žádná nezklamala, zkusila jsem i tuto. Shrábla jsem ji v poslední chvíli, zcela necíleně - a až později mi došlo, že se náramně hodí do mé padesátibodové výzvy.

8. - kniha od vašeho oblíbeného autora, kterou jste ještě nečetli.

Romány Pavla Kohouta se vyznačují osobitým stylem. Ani tento styl nezklamal, i když mi paradoxně připadal něčím dost slabý - možná přímou řečí, která je tu opravdu načrtnutá jako klasická slovní přestřelka.

Na začátku jsou vedeny stupně dramatu podle Aristotela.

Které zřejmě opravdu fungují v každém případě.

Osoby se představují.

Osoby se střetávají.

Osoby se proviňují.

Osoby se obviňují.

Osoby se odsuzují nebo očišťují.

Pak dostává drama smysl.

Leo Nerad se živí jako placený tanečník milongy a tak trochu začíná sklouzávat do pozice gigola. Což jeho vnitřní smysl pro rovnováhu vnímá jako ohrožení a i když si dovede leccos nalhávat, tady vidí, že je na dobré cestě dolů.A zatímco bilancuje svou minulost, nadějnou dráhu počítačového experta a následný odchod z firmy, potkává na cestě k tanečnímu podniku jednu postarší dámu, která míří očividně týmž směrem.

Osud je k sobě svál.

Giulietta je ve skutečnosti Julie, bývalá slavná tanečnice Národního divadla, nadějná hvězda a miláček národa. Rozhodujícím mezníkem v jejím životě je, jako pro mnoho dalších, rok 68, rok, ve kterém se rychle rozhoduje a emigruje se svým současným mužem Victorem, nadějným básníkem, který však v emigraci upadá v zapomnění.

Giulietta však může pokračovat ve svém divadelním vystupování, protože její nadání je vskutku oceněno i v zahraničí, navíc si získává i přízeň společensky významného Itala, který později v jejím životě zaujme i osobní postavení.

Nyní však Giulietta putuje zpátky po stopách svých vzpomínek a vrací se k hrobům svých rodičů. Lea zpočátku bere opravdu jako pouhého doprovodného partnera při tanci, navíc trochu zděšena jeho ignorací historických faktů vlastního národa. Leo naopak zjišťuje, jak málo ví oproti této postarší dámě, ač se mu dostalo lepšího možného vzdělání a lepších možností v informacích.

A zvláštní komplikací osudu dojde k nabídce, kterou jen málokdo odmítne - a Leo instinktivně vycítí, že je to jeho šance na vrácení se do normálního života, příležitost, jaká se dvakrát neopakuje. Jenže, v pozadí stojí Leovi kumpáni v taneční partě, trojka takzvaných kamarádů, kteří okamžitě začuchají možnosti, jak se na staré a bohaté dámě nabalit.

Dál pokračovat nebudu, abych zamezila případnému spoilerování. Jen bych chtěla znovu pochválit čtivost a styl Pavla Kohouta, zajímavé detaily, které dokázal zamíchat do každého ze svých děl (tady poprvé jsem pochopila rčení Vidět Neapol a zemřít - zajímalo by mě, jestli vychází ze skutečnosti, nebo i tohle je otázka autorovy představivosti). Tak trochu jsem čekala klasické směřování k neodvratnému osudu Giulietty, leč průběh příběhu a samotný závěr měl vyústění opravdu nečekané a překvapivé.

Tango mortale původně vycházelo jako román na pokračování, což je také neobvyklý styl prezentace. Musím uznat, že jako kniha, v celku, je lepší - čekat každý týden, až vyjde další díl, je brnkačka na nervy. A navzdory svému názvu a možnému směřování děje, nejedná se o klasickou kriminálku a vlastně kriminálku vůbec - spíš jde o klasické drama, které se odehrává v mnohých osudech, zde jen umocněno společností, ve které se pohybuje. A nastoluje otázku - je lepší ohleduplná lež nebo zbabělé přiznání pravdy?

Tango mortale je čtivý, nostalgický, filozofický i lehce napínavý příběh.

Rozhodně doporučuji a vlastně, vytáhla jsem jej hlavně proto, že jsem tuto knihu od Pavla Kohouta ještě nečetla Jak jsem psala úvodem, do padesátky jsem ji dosadila až dodatečně.

Ona ta padesátka má v něčem výhodu...

Tango mortale opravdu doporučuji, stejně jako další Kohoutovy romány. Velmi čtivé i zajímavé.