Zima se blíží

Je sobota ráno a já si nechávám ujet autobus.

Stejně dnes pojedu na kole.

Jen to nebude tak pěkné, jako v půli léta!

Dědina spí a já vytahuji kolo. Venku ještě tma, jen pouliční osvětlení, nikde ani živáčka, okna zčernalá a zhasnutá. Beru tašku plážovku (kterou nosím celoročně), bundu, rukavice, šál a na hlavu čepici. Přece jen, začátek listopadu...

Vyjíždím piánko, opatrně, silnice je flikovaná a nechci vlítnout do nějaké díry. Na kraji dědiny míjím poslední osvětlení a jako bych vplula do tmy.

Vpravo se zableskne temná hladina rybníka, i s potemnělým zrcadlením stromů. Ne, vážně, jsou tam vidět, sice jako stíny, ale jsou.

Dostanu se na mostek a přede mnou se otevře nejen setmělá krajina, ale i nebe plné mrazivých hvězd.

Noc je bezměsíčná, jen ty hvězdy studeně září... a na obzoru světýlka okolních vesnic.

Jedu a jen si pobrukuji melodii ze seriálu Hra o trůny. Kolem podivné a nezvyklé ticho, ani ptáci nezpívají, ani auto neprojede.

Neboť "zima se blíží."

(Minipovídání o cestě je sepsán spíš pod vlivem momentálního pocitu, jaký jsem měla, když jsem opustila osvětlenou vesnici a vydala se do tmy, jen s malým světélkem na řidítkách a červenou výstražnicí na zadním kole.Ten pohled na rybník byl magický, krásný a trochu tajemný. A hvězdné nebe... opravdu je posledních pár let nemám ráda, ale tomu pohledu se nedalo odolat.)

Fotky focené zjara a v létě. Protože tentokrát byla opravdu hvězdná a bezměsíční noc, jenže jsem se ani nezastavovala.

Byla vážně docela zima..