Neřeším,
zda jsou dušičkové svátky povinné, zda lidé skutečně s láskou a lítostí
vzpomínají, nebo si za celý rok nevzpomenou a na hřbitov se dokopou jen
kvůli jakési povinnosti, Dušičky beru jako svátek těch, kteří už nejsou
mezi námi. Udělat jim jednou za rok malou oslavu (nebo dvakrát,
následují vánoce), je moc hezké - a ze hřbitova se aspoň na pár dnů
stává rozkvetlá zahrada.
Když do té zahrady v dušičkový čas neprší, je i krásná na pohled.
Chtěla jsem zajít na hřbitov v neděli, ale ta šílená futéř (zažili ji všichni) mi zabránila.
Nehledě, že někde dokonce ani na hřbitovy nepouštěli (Brno, Vídeňská). Dobře udělali.
Dnes
bylo opravdu krásně, takže jsem se vydala, s kytkami do bočních váz, a
kytkou v koši, zapálila jsem pár svíček celé rodině, prošla se po
hřbitově... Dušičky bývají i časem setkání živých lidí, protože se
scházejí v jeden den a natrefí na sebe i ti, kteří se třeba po celý rok
míjejí. Nejednou jsem viděla hlouček povídajících si lidiček, a myslím,
že je to dobré.
Nechám už všech řečí a dám pár
foteček. Vybrala jsem snímky, kde nejsou příliš vidět jména, pár
zajímavostí, které mě upoutaly, na závěr i jedno dušičkové dýňování u
místní školy a pár podzimních snímků.
Už minule jsem si všimla symbolu srdce. Ke kamínkům přibyl druhý, ze šištiček. Připadalo mi to dojemné, i smutné.
U
tohoto pomníčku (ořízla jsem tak, aby nebylo vidět jméno) mě zaujaly
vzpomínkové kamínky a sošky andělíčků. Připadá mi to hodně osobní, nad
rámec běžných kytiček.
Malé dýňové zátišíčko... s pokáceným dušíkem (patrně si cvakl), a dýňovou tarantulí 
Na závěr klasický záběr podzimní... pestře vybarveno.
Krásný den všem.
Žádné komentáře:
Okomentovat