Další slunovrat za námi

... A i když nás čeká ještě pár dlouhých slunečných dnů, někdy od října se to začne drsně krátit. Ale co naděláme, tak to prostě je.

Máme červen 2024 a poprvé v těchto letech si neříkám - škoda že mi není znovu patnáct a nevybírám školu nebo učňák podle toho, co chci. Ale říkám si, ještěže už mám tolik a to nejlepší jsem asi zažila. I když k té střední - vybírala jsem si, co chci, jen jsem se tam nedostala. Jak moc by se můj život změnil, kdybych se tam dostala? Asi zásadně. Nepotkala bych lidi, které jsem potkala a potkala bych jiné, které jsem nepotkala. Možná bych našla sebevědomí a díky tomu i někoho, s kým bych prožila celý život a měla rodinu, a zkrátka jiný život. Ale nic není tak, jak si naplánujeme a je umění, naučit se brát to dobré, co život nabízí a eliminovat to zlé.

Kuchařka naší vesnice

 Tuito tlustou bifli vlastnila a používala moje máma. Dnes je značně jetá, flekatá, s otrhaným hřbetem, vepsanými recepty, prokládaná lístečky s recepty, stránkami mírně oškubanými, zarezlými (vypadá starší než je). 

Navíc dozdobenán našimi kresbami tužkou či propiskou, když jsme do ní čmárali coby děti.

Divím se, že nám tu kuchařku máma nevyrvala a nehnala nás s vařečkou (tu si ale chystala pro jiné výprasky, tohle jí asi nepřipadalo podstatné.)