Daně... hrrr na ně

Mobil mi kviká už v šest, protože beru antibiotika. Snažím se ještě usnout, ale sedmá je tu cobydup. Ranní rituály, bylinkový čaj a dva kousky něčeho podobného mazanci...

Je jasno, a docela čerstvo.

Měsíční šalinkartu mám až od zítřka, takže kupuji jízdenku u naší trafikantky - a dávám jí o tři koruny méně. Takže je nucena za mnou vyběhnout a řešíme to v rychlosti u autobusu, jen aby mi propáníčka nezavřel před nosem a neujel.

Nezavřel a neujel, na rozdíl od řidiče šaliny v Brně, tenhle nebyl sketa.

První přestup v Brně na šalinu, směr Janáčkovo. Neboť první kroky míří na finančák.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jdu přes oblíbený park. Zajímavý sošný objekt na kraji silnice.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Krásné modravé krokusy!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A hned vedle krásné žlutavé krokusy. Také tam byly bílavé krokusy, ale už bych se moc opakovala.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Od finančáku mám kousek do zdravotní pojišťovny, tam dojdu pěšky. Ze zdravotního ještě na sociálku, ale ta už je na Kounicové, takže musím šalinou. U Mahenova divadla mi ujela čtyřka. Ten hajzl čekal, až doběhneme ještě s jednou paní na metr k otevřeným dveřím, pak zavřel a rozjel se. Vystrčený prostředníček je bohužel mizernou satisfakcí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V průčelí Mahenova divadla plakát na jakési představení Černé a bílé. Nejspíš balet.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Naštěstí za chvíli jede další, směrem na Bystrc a přes Českou. Tam vystupuji (na České, nikoliv v Bystrci) a protože mi ještě platí jízdenka, přestupuji na autobus. Ty nohy s taškou nepatří mně, ale nějaké neznámé paní. Prostě, proč ne.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Při výstupu ze šaliny se mi vždycky naskytne výhled na malý parčík a tuhle nádhernou budovu. Ještě k tomu v nádherný den! Myslím, slunný den.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na rohu už léta letoucí antikva a obrazárna. Obchůdek stejný, jen zboží se proměňuje...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sociálka vyřízena a protože další jízdenka mi platí hodinu a půl, musím to rozvrhnout tak, aby mi vyšla i na cestu domů. Takže si kupuji z automatu kafe latté a jdu pomalu pěšky. Cesta se mírně svažuje, takže se jde fakt pohodlně.

Tuhle ta socha byla jednou pomalovaná červenou (přikládám archivní fotku). Dnes je opět v původní černé barvě.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Netradiční plakátovací plocha. Aneb, každé místo využito!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Procházím kolem malého brněnského Moulin Rouge. Nikdy jsem uvnitř nebyla, ani po tom nijak zvlášť neprahnu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cestou míjím krásně okachlíčkovaný dům, zvaný Skleněná louka. No, je tam pár obchůdků...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O kousek dál už letitý krámek s malou prodejnou výtečné kávy (několik druhů, mám moc ráda mexickou a etiopskou, kupodivu mě zklamala pověstná brazilská) a taky malou kavárničkou. Před dveřmi obchodu stávala socha černošky, dnes tam nebyla - buď jí byla zima, nebo ji už definitivně zrušili coby nemoderní.

Nebo ji někdo ukrad.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Moc ráda nakukuji do výkladů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Těžké časy mají i trafiky, zdá se. K tradičnímu zboží noviny, časopisy a cigarety, si přidali ještě další obor - drogerii. Doba je fakt nelehká.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V květinářství už dávno nabízí velikonoční a jarní motivy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na zastávce tramvaje pochází jeden starší pán od člověka k člověku a nabízí jakési letáčky. Otáčím se a dělám, že ho nevidím. Jenže, on vidí mě... a za chvíli už nabízí letáček. Páč jsem ve smířlivé náladě (všechny tři společnosti vyřízeny), na otázku, zda bych si mohla vzít letáček, říkám ano, a beru si ho. Jeho tvář se neuvěřitelně rozzářila. Čekala jsem proud kázání a nabádání k nějaké náboženské sešlosti - nekonalo se. Jen řekl pár slov, že jeho víra v Boha je duchovní, a že by rád, aby se lidstvo na Boha znovu rozvzpomnělo. Vlastně byl neuvěřitelně příjemně pozitivní, a vůbec ne otravný. Pár slov a rozloučil se a šel dál.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A mně za chvíli jela šalina, kterou jsem chtěla pokračovat ke Knižnímu klubu.

Ale protože už mám přefotkováno, nechám něco do dalšího dne.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pokračování příště!