Realita v říši snů: Mike Oldfield

10.2.2012 /youtube

Mike Oldfield - vlastním jménem Michael Gordon Oldfield, je britský multiinstrumentalista, skladatel a zpěvák.

Jeho hudbu mám ráda. Sice jsem neslyšela všechna alba, která vydal, ale určitě mám v paměti Platinum, Ommadawn, Heaven´s open, The Killing Fields, Hergest Ridge i Amarok. Též Tubullar Bells, slyšela jsem asi dvě verze, obě se mi líbily.

Hudba Mike Oldfielda je zvláštní. Když pominu chytlavé popové písničky, které se tak dobře poslouchají, má zajímavé instrumentální skladby. Zvuky a tóny se proplétají ve zvláštních variacích a stylech, z mírné, téměř relaxační skladby náhle hudba sklouzne do nelibých disharmonických zvuků, to však trvá jen pár okamžiků a znovu nastává chvíle pro nádhernou melodickou hudbu. Vlastně, instrumentálky jsem musela naposlouchat, než jsem poznala strukturu skladby a provázanost různých melodií a nástrojů. Pak jsem hudbě přišla na chuť... Popově laděné jsou melodické a chytlavé.

V jeho skladbách se prolínají styly rockové, etno, New Age, world music a klasické hudby.

(Ommadawn - tato skladba poněkud delší, ale skvělá. Můžete si ji pustit už při čtení.)

Když nakouknu do historie jeho tvorby, byla opravdu zajímavá. Michael Gordon hrával na akustickou kytaru v místních folkových klubech a jeho původní repertoár tvořily dvě patnáctiminutové instrumentálky, které byly předchůdkyněmi pozdějších hudebních kompozic.

V roce 1967 založil se svou sestrou folkové duo The Sallyangie a o rok později vydali jediné společné album Children Of The Sun. (Tohle bych si docela ráda poslechla).

Po rozpadu The Sallyangie založil se svým bratrem Terrym další skupinu s názvem Barefoot, která byla laděna spíš rockově. Ale ani tato dlouho nevydržela.

V roce 1970 se stal členem skupiny The Whole Band, kde se setkal a spřátelil s klávesistou a hudebním skladatelem Davidem Bedfordem, který Mika Oldfielda podporoval a později pro něj upravil a dirigoval orchestrální skladby Tubullar bells a Hergest Ridge.

Zajímavé je, že jeho první skladbu Tubular bells, nechtěla podpořit žádná z hudebních společností. Tvrdily, že je tato hudba neprodatelná. (Nepřipomíná vám to známou story z pozdějších let, kdy jistá nezaměstnaná žena obcházela nakladatelství se svým příběhem o brýlatém čaroději? Taky ji odmítali... a dnes si můžou rvát šediny. Dějiny se občas opakují...)

Naštěstí se Mike Oldfield setkal s mladým Richardem Bransonem, který zakládal nové hudební vydavatelství Virgin Records a evidentně byl otevřen novým směrům. V roce 1972 tedy mohl Oldfield nahrávat první verzi alba Tubular Bells.

A stalo se něco, co předchozí hudební nakladatelství nečekaly - Tubular Bells mělo neobyčejný úspěch.

Cituji z Wikipedie:

Album zcela zbořilo klasické hudební schéma, sám Oldfield na něm hraje na více jak 20 odlišných nastrojů pomocí vícestopého nahrávacího zařízení v Bransonově studiu The Manor. V Tubular Bells se také střídá mnoho hudebních stylů a žánrů.

Album se rychle dostalo do britského žebříčku Top 10 v prodejnosti hudebních alb a strávilo tam celkem 279 týdnů.

V Británii se ho prodalo 2575000 kusů a tak se dostalo na 28. místo v žebříčku nejlépe prodávaných alb ve Spojeném království.

V USA se Tubular Bells dostalo pozornosti především díky filmu Vymítač ďábla (anglicky The Exorcist) z téhož roku, ve kterém byla použita hudba z části tohoto alba.

Hudba Tubular Bells vyla použita i ve snímku The Space Movie, který oslavoval 10.výročí prvního přistání lidí na Měsíci.

V roce 1974, tedy o dva roky později, vydal druhé album Hergest Ridge, skládající se ze dvou instrumentálních skladeb. Hned o rok později, tedy v 75., vzniklo nové album - orchestrální verze Tubular Bells, a Ommadawn, jedno z prvních alb ve stylu world music. Ve stejném roce získal cenu Grammy za nejlepší instrumentální kompozici - Tubular Bells, Theme From The Exorcist.

Oldfield však měl další hudební nápady a tak v roce 1978 vyšlo další album, Incantations, ve kterém zní vokály Sally Oldfieldové, Maddy Priorové a dívčího sboru z londýnské Queen´s College.

V roce 79 nahrál dětskou znělku Blue Petter, pro dětskou show vysílanou na BBC, která se vysílala celých 10 let.

Během natáčení alba Incantations absolvoval kontroverzní terapii na posílení osobní sebedůvěry, Exegis. Že byla úspěšná, o tom svědčí následující turné a první a jediné vydání živého alba Expozed. Vydáno v roce 1979.

Na počátku 80.let se Mike Oldfield začal přiklánět ke "středněproudé" muzice. Začalo to alby Platinum a QE2 s kratšími instrumentálními skladbami, brzy nato začal psát písničky pro různé interprety, z nichž nejznámnější je asi Moonlight Shadow, hit z roku 1983.

V 84.napsal hudbu k filmu Rolanda Joffého Vražedná pole (The Killing Fields), ke kterému vyšel i stejnojmenný soundtrack. (Zde ukázka s líbivější částí skladeb).

K albu Islands, z roku 1987, natočil i videoalbum, které zahrnuje videoklipy k většině skladeb. Z tohoto alba zcela jistě mnozí znají písničku Islands, v podání Bonnie Tyler, nebo Magic Touch, se zpěvem Jim Price.

V roce 1989 vyšlo album Earth Moving a bylo to první album, na kterém se objevily rockové či popové písně, bez jakékoliv instrumentální skladby. V té době se ale začaly křivit vztahy mezi Oldfieldem a vydavatelstvím Virgin Records, které odmítalo vydat jeho album Tubular Bells 2.

Na tuto výzvu Oldfield odpověděl albem Amarok, hudební sestavou z mnoha rychle se střídajících témat, nepředstavitelnými hluky a skrytou zprávou v morseovce, ve které přímo urážel Richarda Bransona. ( Oldfield se nezdá!)

Rozloučením s Virginem se stalo album Heaven´s Open, ve kterém hlavní vokály nazpíval Oldfield sám, což se v jeho díle stalo poprvé a naposled.

Od roku 1991 spolupracuje s novým hudebním vydavatelstvím. Tam vyšla poprvé Tubular Bells II., variace na původní skladbu, s poněkud odlišnou strukturou. Po tomto titulu pokračoval Mike Oldfield ve vydávání nových alb v nových hudebních stylech - The Songs Of Distant Earth, album ve stylu New Age, zamýšlené jako doprovodný "soundtrack" ke stejnojmenné knize A.C.Clarka (česky Zpěv vzdálené země).

Téhož roku (1995) byl po Oldfieldovi pojmenován asteroid 5656 Oldfield.

Mike Oldfield pokračoval ve vydávání dalších alb - keltsky laděné album Voyager, v roce 1998 třetí - Tubular Bells III., tentokrát ve stylu taneční hudby ze španělské Ibizy.

O rok později vydal čistě instrumentální album Guitars, hrané pouze za pomoci kytar, včetně bicích nástrojů.

Druhé album s názvem The Millenium Bells, sestává z mnoho rozdílných stylů hudby, které mají reprezentovat různé historické epochy uplynulých dvou tisíc let.

Zajímavým Oldfieldovým projektem se stalo Music VR, které kombinovalo hudbu s počítačovou hrou na bázi virtuální reality. Jeho částí bylo album Tr35Lunas, které se prodávalo jako 2CD. Na prvním disku bylo hudební album, na druhém počítačová hra.

V roce 2003 vydal další variaci na zvony - Tubular Bells 2003, zcela novou nahrávku původního Tubular Bells. Verze 2003 vyšla na CD, ale i DVD jako DVD audio.

V roce 2004 spatřil světlo světa další virtuální projekt - Maestro. Maestro v sobě zahrnovalo jak hudbu z Tubullar Bells 2003, tak i několik dalších skladeb.

O rok později vyšlo dvojalbum Light + Shade. Disky obsahují skladby kontrastní nálady, jedna strana relaxující (Light), druhá mírně rozladěná, podrážděná (Shade). Disk Light obsahuje také několik vybraných skladeb ve formátu U-MYX, které umožňuje posluchačům vytvořit si vlastní remix.

(Inu, pokrok jde opravdu dopředu!)