středa 28. října 2009

Blažený den volna


 28.10.2009
 
Pro zasvěcené i nezasvěcené se jedná o den vzniku samostatného československého státu, kterýžto svátek světí ponejvíce státní hlavy, bo se to sluší. Už asi málo jedinců sami za sebe budou ozdobovat svá okna či místnosti státními vlaječkami a budou vytvářet sváteční dorty v modro - bílo - červené verzi. Takže 90 procent lidí bere tento svátek jako krásný oddychový den, den volna. (Ono od nějakých vlasteneckých aktivit spoustu lidí odradily naše statečné vlády, které zkazily všechno co se zkazit dalo, rozdali vše, co mělo nějakou hodnotu a nadále tváří, jako velcí zastánci demokratického státu.)
Takže dost hořkého popichování a trochu ke dni volna - venku vládlo nezvykle slunečné počasí, vhodné na procházky - a v televizi vládly pohádky. Já se zas po čase podívala na milou černobílou pohádku Popelka a trochu popřemýšlela, jestli i dnes se skromné chování a vlídnost vyplatí. Došla jsem k názoru, že ne - ale přesto je důležité se chovat mile k ostatním lidem, už jen proto, aby se lidstvo v opačném případě nesežralo navzájem.

 


Co mne příjemně překvapilo, byla televizní hra Břetislav a Jitka, kterou uvedla ČT2. Hru napsal Oldřich Daněk, hlavní role hráli Břetislav Slováček a Eliška Balzerová. V roli ukecaného a bázlivého mnicha se předváděl Zdeněk Řehoř.
Hlavní děj byl celkem jednoduchý - Břetislav, syn českého knížete Oldřicha a pradleny Boženy, unese z kláštera krásnou Jitku, dceru markraběte. Při únosu jsou zajati někteří druhové Břetislava - zatímco se Břetislav s Jitkou skrývají v chýši mnicha Hieronymuse, Jitka je únosem pobouřena, nesnáší Břetislava, v touze ho ranit mu vytýká nízký původ, chce prchnout. Za nějakou dobu však mění názor, Břetislav jí připadá lidštější, začíná se jí líbit...

Můžu říct, že příběh mne nezklamal, a i když jsem jej už viděla, pořád byl stejně dobrý. Nenudil, ani nebyl zastaralý. Břetislav Slováček, Jitka Balterová i Zdeněk Řehoř opět podali dobrý výkon a jejich postavy byly velmi uvěřitelné...

Mimo televizi jsem se věnovala chvíli naší pooperační pacientce, zvané Činda - fyzicky i psychicky se cítí pořád líp, dnes by i dováděla se svým nevlastním kočičím bráškou Matýskem - to jsme jí však nedovolili. (A bylo to těžké, protože kočka když si něco umane, je skoro nezvladatelná).
Takže něco knížka, něco ven, pes a kočky, oběd, televize, a ejhle už je večer večeřatý....

Žádné komentáře:

Okomentovat