Vařím
si čaj. Dnes bylinkový, bezový květ a lipový květ a tři sušené slupky
od fazolí. Taky špetičku něčeho sušeného, co jsem našla v dalším
plátěném pytlíku. Ne, není to marjánka, i když možná by mi bodla. Taky
zalívám čajem sklenici od medu se zbytky medu, aby se ten čaj dostal až
po okraj a vstřebal ty zbytečky medu, než sklenici vyhodím. Tomu se říká
zužitkování dobrého do poslední špetky.
Pletu
růžovou halenku, barva cyklámen. Víte, jak vypadá barva cyklámen? Sama
bych to nevěděla, ale pro vaši představu, je ostře růžová. Vlastně jsem
to napsala hned v první větě, nojo...
Včera
jsem si po ránu zaskočila ke kostelu, kde vartovala pojízdná prodejna
Jurigy. To je společnost pěstující brambory a cibuli a podobné nesmysly,
nutné k životu. Dvanáctikilovku brambor za kilo, to je pěkná cena,
pytlík cibulí za osmdesát, to už je cena jako v obchodě, ale chci
zkusit, jestli je tahle cibule špetku kvalitnější. Ne, vážně, taky se
vám stalo, že jste si koupili v obchodě cibuli a ona vám do třech týdnů
začala hnít? Kde jsou ty časy, kdy cibule vydržela i skoro rok? Mně
připadá, že je po tom prd. Cibule, která nevydrží ani měsíc, brambory,
které podezřele měknou. Šméčko, šméčko, šméčko.
A
když už jsem byla z těch brambor rozběhaná, vytáhla jsem starou
rikšičku a nacpala do ní všechno, co se dalo. Směr sběrný dvůr. Máme
totiž u nás od loňska sběrný dvůr, což je fajn služba. Od letoška máme
navíc kontejner na bioodpady, což je další fajn služba. Vyřešila jsem
tak konečně problém, co s ostříhanými šlahouny révy, vytrhanou trávou a
dalšími hordami plevele. Ale zpátky ke sběrnému dvoru, tak jsem to
dovlekla k první bráně a vlezla dovnitř. Trochu mě udivilo, že tam nikde
nevidím odpadový kontejner, naopak tam stálo několik zemědělských
strojů, traktor, jakýsi kombajn, ale to jsem nějak neřešila. Trochu jsem
ten plac prošla, viděla, že tam pod střechou mají jakési smotané
molitany, nějaké staré pneumatiky a vlastně mišmaš všeho. Totéž hned u
brány, tak jsem začala vykládat rikšičku a slyším zděšené volání. Jacísi
chlápci na mě mávali a volali, že ne, tady není skládka, tady není
sběrný dvůr, spletla jsem se o dvě brány.
Měli štěstí, hoši,
že jsem vytáhla teprve první dvířka od skříně. A že se vůbec objevili,
mohli tam mít vyloženou rikšičku, ani by nevěděli, jak.
Tak
jo, zestručním. Popojela jsem o dvoje vrata dál a to už bylo ono.
Náklad vyložila, a páč jsem sebou vzala cestovní kabelku i s foťákem,
udělala pár výcvaků. Kde jsou ty časy, kdy jsem chodila s foťákem skoro
každý den?
Přesto, jsou chvilky, kdy fotím ráda. A ten Benq je
vážně prima. Škoda že není o trochu víc vychytaný, že nemá makro. Ale i
tak je dobrý.
Malý náklad. Tahleta kovová
lampa mi sloužila dobrých dvacet let. Dnes tak trochu zázrak. Bohužel
začala zhasínat a nechci, aby to jednoho krásného dne začalo i probíjet.
Sběrný dvůr. No, jako každý sběrný dvůr...
Na
polích strniště a připadá mi to skoro jako na začátku září a né v půlce
léta. Víte, že naše maminky a babičky po takových strništích běhaly
bosky? (A dědečkové taky, samozřejmě, jak bych na ně mohla zapomenout).
Zkusili jste po takovém strnisku přejít kousek bosky? Pekelné jehličky
do chodidel! Hned si řeknete, to bych nedala, jak to mohli vydržet?...
Mohli. Paty a vůbec chodidla ztvrdly a necítili žádné bodání nebo
píchání.
Za hřištěm. Ten strom už se mi nevlez do záběru.
Cesta ven - tedy do polí a ku sběrnému dvoru
Cesta dovnitř - tedy od polí a od sběrného dvoru. Silnice už pěkně zflikovaná.
Tady u toho domku se mi líbilo, jak měli vyskládané květináče podél domu. Milovníci kytek, očividně.
U
tohoto domu mě zaujaly i dveře, které měly dvě kliky. Možná dobré
řešení pro rozhádané manžele, kteří si dělí dům a majetek. Tahle
polovička dveří bude tvoje, tahle moje. (Jenom praštěný nápad, majitelé domu jsou v pohodě)
A
nakonec záběr na mou polodžungli. Ta vrba vyrostla z jediného proutku.
Krásně košatá, letos jsem ji nestříhala a neořezala. Kdyby byla člověk,
řekla bych, že má pořádný háro.
Pohled z druhé strany.
Toť vše, pro dnešek se loučím a přeji krásnou neděli!
Žádné komentáře:
Okomentovat