Nemyslím a přesto jsem

Že je téma týdne nemyslení, na to jsem přišla až dnes. To o něčem svědčí! Nemyslím. Ne, vážně, nemyslím! Jsem jako pochodující mašina s automatickými funkcemi. Sem tam jiskra, která rychle vyhasne. Sem tam inspirace, která je okamžitě potlačena.

Beru knihu a přečtu tři věty. Druhý den znovu a zjišťuji, že čtu tutéž povídku už asi potřetí. Protože mi vypadla z hlavy. Nebo je tak nezáživná, že si ji nemůžu zapamatovat?

Nemyslím a stahuji si obrázky z fejsových speciálů. Jsou totiž krásné a co kdyby se časem z netu ztratily. Nebylo by to poprvé. Ale vlastně, k čemu jsou?

Nemyslím a snad proto, když vytahuji točeňák pro kočku, zavadím v lednici o paštiku ve skle a pak jen tiše sleduji, jak se ta paštika ve skle smeká po dně lednice a jak míří k okraji, ano, mohla bych ji ještě chytit, kdybych sebou sakra hodila, ale já nemyslím a jen se dívám, jak se smeká přes okraj, letí k zemi a tam sebou třískne o dlaždice. Samozřejmě nepřežila, střepy kolem. Nemyslím, ale automaticky jdu pro smetáček a lopatku a mezi zuby drtím kletby na mou neschopnost zareagovat, do smeťáku letí střepy i paštika.

Nemyslím na to, proč se mi pořád zdá o práci. Snad proto, že ji nemám? Nebo proto, že přišel čas na změnu? Na to se snažím ani nepomyslet. Ale sny neošidíš, ať myslíš nebo ne. Ony myslí svou vlastní cestou a svým vlastním schizofrenním způsobem. Snad proto se rychle vytrácí z paměti, takže, ať myslím jak myslím, ony z té mysli vypadnou, nebo se spíš zababuší někam do peřin a tam pokračují, nezávisle na mém myšlení.

Nemyslím na to, že bych měla konečně smíchat pár ingrediencí a vyrobit si tiramisu. Nebo spíš šarlotu, protože tiramisu by to nebylo a já nejsem fakt naladěna na to se s kýmkoliv hádat o tom, co je a co není tiramisu. Nemyslím, že by to bylo nutné. Notabene, ty ingredience pořád odpočívají v lednici.

A už vůbec nemyslím na to, že je léto fuč a moje krásný plány taky. Natřít skříně ve stylu provance. Opravuji - Provance! Polepit tapetou starou linku. Kde se vzala ta letargie? To už není ani prokrastinace, to už je diagnóza.

Nemyslím ani na to, proč jsem zase vypárala kus pletáže. Je to taky diagnóza?

Nemyslím. Když jsem objednávala čerstvě klientku, nenapadlo mě, že zrovna v úterý odpoledne jsem chtěla konečně zajít za tou zubařkou. Protože skončila éra kašlací a začíná éra zubní, asi abych se nenudila. A protože ona je tu jen v úterý a ve čtvrtek odpoledne, tak si musím na úterý a čtvrtek odpoledne objednat klientelu. Vážně absence myšlení. Ještěže mám doma ještě pár ibalginů, které jsem si koupila v moment, kdy mi to myslelo. Jako první pomoc dobrý.

Za chvíli si půjdu uvařit kafe. Teď jsem si vzpomněla, že jsem dala zapéct do troubičky misku žebírek. Ještěže je ta trouba nastavitelná na čas, jinak už by byly žebírka nadranc... Připálené brambory a vyvařené polévky by také mohly promlouvat.

Vlastně se vůbec divím, jakto, že ještě funguji. Že jsem ještě schopná vstát, obléct se a nezakopnout o svou vlastní nohu. Protože takový výsadek myšlení jsem fakt ještě neměla...

A hrdě můžu prohlásit - nemyslím, a přesto jsem.