V září se možná zadaří

Myslím že když se ti daří, tak to ti Bůh vzkazuje, ať si kreješ prdel, protože ti do ní brzo něco nakope. A fest.

Debra Morganová ze seriálu Dexter.

 

 

Já mám ten pocit i bez toho, že by se mi dařilo dobře. Ne že by se mi dařilo zle. Je mi líp a mám střechu nad hlavou. Jen mi nějak víc a víc chybí osoby, se kterými jsem dřív mluvila a dnes už s nimi mluvit nemůžu. Taky mám pocit, že ztrácím víc a víc chuť něco podnikat. Lidi jako by mi začali lízt na nervy, o kolegyních v práci ani nemluvě. Aspoň některé. Ale to je asi v každé práci, takže to beru jako normál. Ale mám pocit, jako bych ztrácela sama sebe.

Poslouchám Alone a mám pocit, jako by tato písnička vystihovala mou náladu. Nemyslím text, ale hudbu jako takovou, hlas, emoce. Jako temné vody, občas dravé v peřejích, někdy smýkají bolestivě o kameny, jindy jen lehce čeří hladinu.

Přesto se snažím něco málo dělat, nějak fungovat. Protože člověk prostě je, nemůže se vypnout na dva týdny a pak znovu zapnout. Takže, dělám, co můžu. Nepeču, kupuju si ke kafi pišingry. Ale už mám nastudováno několik Apetit a chtěla bych vyzkoušet pár receptů. Vyloženě podle receptů, ne podle vlastní improvizace. Zatím mám naplánované zapečené ovoce pod peřinou. V čem spočívá? Lehce osmažené ovoce se dá do misky, zakryje marscapone nebo kysanou smetanou (v mém případě to bude tvaroh - probůh, improvizace!) a pokryje těstem. Jsem zvědava na výsledek.

Kupodivu jsem dokončila si dvě halenky, soupravičku pro Luc a mám rozpletenou třetí halenku. Jen je fór, že až to budu mít všechno hotový, bude konec léta a halenky ryze letní budou muset počkat do příštího roku. To jsou výsledky prokrastinace, vážení! A proto, ne vždy je dobré odkládat.

Minulý čtvrtek jsem se potýkala s přiotrávenou Čičkou. Když jsem ji ráno volala, nepřišla, což normálně nedělá. Zkusila jsem volačku po hodině a pořád nic, to už bylo krajně znepokojivé. Chtěla jsem to zabalit, zařvat - tak si trhni - ale něco mi nedalo a vylezla jsem na terásku. Byla tam, ležela, dýchala, jinak ani nehlesla. Bylo vidět, že zvracela a ne jednou... taky byla kapánek pokakaná.

Takže pokus o snesení dolů a pokus o vpravení trochy másla do tlamičky, což brala jako ohrožení. Pak jsem ji nechala, ať zaleze někam do kouta (skrývala se do skříně a pak pod postel, možná jí dělalo zle i světlo). Neměla jsem dobrý pocit, když jsem ji sledovala, jako by jí začaly vystupovat kosti. To je špatné znamení. Večer jsem změnila suroviny a místo másla, které bylo určitě pajcnutý margarinem, jsem zkusila sádlo, aspoň malinko. Bylo lepší!

A když se čička začala čistit a umývat, měla jsem pocit, že je vyhráno.

(foto starší, čička čtvrteční vypadala pocuchaněji)

Když pominu emotivní písničky ve stylu Alone, mám v oblibě i malý romantický mix. Třeba něžně romantickou vykopávku z doby za Šemíka (Oldfieldovi to neříkejte!), s názvem Moonlinght shadow. Stín měsíčního svitu?

Pro ty dříve narozené (a nejen pro ně), kterým možná není úplně jasné, na co je dobrý Facebook.
Snažím se nyní získat přátele obdobným způsobem jako na Facebooku.
Každý den chodím ven a vyprávím kolemjdoucím, co jsem jedl, jak se cítím, co jsem dělal předchozí noc a co budu dělat zítra večer. Pak jim rozdávám fotky mé rodiny, mého psa a moje fotky, jak pracuji na zahradě a trávím čas v bazénu. Také poslouchám jejichrozhovory a říkám jim, že je miluji.
A funguje to.
Už mám tři přátele: Dva policisty a psychiatra.

Dnes jsem konečně začala jednu z akcí, kterou jsem plánovala na léto. Probrání skříní a skříněk, přezkoumání pokladů a vyhození balastu. Při mé křečkovitosti to bude hodně těžké. Tak třeba kuchyňské příslušenství. Formičky? Ty se přece nevyhazují. Trubičky? Co když je budu potřebovat? Plnítka? No, uvidím, jak se s nimi bude pracovat... Zatím letěly plastové nádobky, různé misky od zmrzlin a ovocí. Stejně nepeču. A nerozdávám. Nikdo to totiž nechce.

Tácky a tácky. Rádobystříbrné nebo klasicky umělohmotné. A talíře. Velké talíře ještě po mámě. Takové na koláče. Dva skleněné podtácy na dorty. Ne že bych je zrovna pekla každý týden - ale copak takové věci se vyhazují? Nebo jinak - na vyhození takovýchto věcí je pořád ještě času dost.

Ale aspoň jsem probrala mouky, ovesné vločky a moly. Vymetla jednoho pavouka, drzoun jeden a milostivě ho vynesla na dvůr. S výhružkou, že jak se znovu objeví v baráku, bude nemilosrdně zlikvidován.

Našla jsem pár čajů, z toho jeden žlučníkový, člověk neví, kdy se mu může hodit. Pikslu s prášky do pečiva, ty se budou hodit vždycky. Plesnivou marmeládu, která se už nebude hodit vůbec. A na večeři jsem si uvařila ovesnou kaši, oslazenou pampeliškovým medem a s kousky čokolády. Howgh.

Není vůbec špatný skončit roztančeně. Jako u písničky Waka Waka. Od Shakiry. Je Waka Waka písnička nebo i tanec?

Tato písnička a jí podobné se náramně hodí právě pro uklízecí mánie. Všechno jde líp od ruky!

V září se mi možná zadaří.

A možná taky ne. Koneckonců, konstatní stav je někdy setrvalý déle než je zdrávo.