Až se jednou nevrátí, tak ji zabiju.

Minule jsem dávala do placu hlášku od Debry Morganové, fiktivní postavy z Dextera.

To by se tentokrát hodilo na tu naši kóču pruhovanou.

Dva týdny dozadu jsem ji našla přiotrávenou. Měla namále, ale stačila se vyzvracet a jedy ze sebe dostat, aspoň většinou. Během dvou dnů se zotavila a dala do kupy a až do čtvrtka byla celkem čilá.

Ve čtvrtek večer mi vyběhla na ulici a už nepřišla.

 

V pátek ráno na dvoře stopa krve. Krve by se ve mě nedořezal! Čička na krabici s papírama - znovu ležela, trochu vyděšený pohled. V tom jsme byly asi zajedno, vyděšená jsem byla i já.

Čička jak princezna přenesena domů, a hned podložena první starou dekou ze zásob dek, které jsem ještě nevyhodila. Prokrastinace stran vyhazování věcí se někdy vyplácí a Murphyho jsem tentokrát převezla.

Převezla mě však čička, protože místo žaludenčích potíží si přivodila brutální zánět ledvin. Asi ta noční bouřka, déšť a prudké ochlazení. Taky mě napadlo pokračování otravy, ale to jsem vzápětí vyloučila, protože kočka už si vedla celkem dobře a do takového stavu by tak rychle nedostala.

Zalarmován veterinář, který v sobotu přijel píchnout kočce antibiotika a dal mi dávku na dalších šest dní.

Tři dny souboj s vůlí a nevůlí kočky, která sice byla slabá jako moucha, ale antibiotikům se bránila docela vehementně. Včetně držení prášku v tlamce a po chvíli následné vyplivnutí.

A nežrala. Od čtvrtka večera nežrala. V neděli už mi to bylo trochu divné, v pondělí zavládl neklid když večer vyzvracela i to minimum, co pozřela, přišel nápor paniky. Jak dlouho kočka dovede být bez žrádla? Jediné uklidňující, že pila. Za mé občasné pomoci, z nalezené minilahvičky, ve které byly kdysi cukrové kuličky, promptně vyrobena dudlíková pidiflaška.

 

 

Veterinář zalarmován podruhé a po dohodě přislíbil jakési doplňkové stravy. Protože kočku rozjíst jsem tentokrát nedokázala, ani sýrem, ani masem z kapsičky, ani masem syrovým, ani šlehačkou, ani máslem, ani sádlem a granule jsem škrtla hned ze začátku. Stejně by je nežrala.

Zralá na panáka jsem vyčkávala návštěvy veterináře. Nezklamal, přijel, přivezl, předal, odjel. Jo, a vyinkasoval kolem pětikila.

Za jakýsi brutálně drahý přípravek pro zabránění ledvinových kamenů. A dvě konzervy jakési doplňkové stravy, pro kočičí rekonvalescenty.

Můžu říct, že ta konzerva mi vyrazila dech. S antibiotiky jsem kočce mázla trochu přes čumák a dva kousky položila před ni. Nikdy jsem neviděla, že by se s takovou chutí vrhla na jídlo! Ty dva kousky zfutrovala rychlostí blesku a s jiskrou v oku čekala nášup. Dostala ještě dva kousky, dál stopstav. Není dobré ji po skoro pětidenním hladovění nacpávat!

Aby nebyl škodnej Samet, dala jsem mu taky drobínek. Jeho reakce byla stejná. Co krucinál v té konzervě bylo?

Vonělo to trochu jako sardinky v oleji.

Mimochodem - na konzervě jeden z nejfantastičtějších návodů, jaké jsem viděla. Zkoušela jsem s lupou s mnohonásobným zvětšením, ale asi to nestačilo. Takové blešáky jsou snad na žalobu (písmo snad půl milimetru, jestli je něco takového možné.)

Čička nabírá obrat, už je na tom lépe. Tu konzervu jí postupně nadělím každý den, po trochách. Zato Sametovi dám prd, protože byl pak moc divokej, jak rarach!

No, možná si to ještě rozmyslím.

Pro srovnání: vona teda je pořád takovej drobek, ale teď dostala téměř anorektické vzezření.

Tato fotka pořízena o pár měsíců dřív. V pohodě, se správnou váhou a pěkným hedvábným kožíškem.

P.S. už jsem do ní vrazila dost peněz i nervů.

Čičko, opovaž se ještě jednou utýct!

A jestli utečeš a už se mi nevrátíš, tak tě namouduši zabiju.