sobota 31. května 2014

Zamilovaná... do románového hrdiny

Už jste se někdy zamilovali do knižních hrdinů? Myslím, takovou tou platonickou láskou, kdy jste chtěli, aby ožil a vystoupil ze stránek a vy ho mohli chytit za ruku, zažívat s ním dobrodružštví či páchat další věci, přístupné od patnácti let nebo od 22.hodiny večerní?

Dá se říct, že knižní lásky mě doprovázely od dětství. Zcela jistě můžu vyloučit ze seznamu adeptů Ferdu mravence i Brouka Pytlíky, Broučky jako takové, ani Rybaříci na Modré zátoce mě nerajcovali. Ale zaujal mě tajemný Rikitan z Hochů od Bobří řeky, i když časem jsem seznala, že má úplně jiné zájmy. Ale to přece nevadí, je tolik dalších adeptů!

Třeba takový Sokolí oko, ze známé trilogie Osada havranů, Na Veliké řece a Minehava. Odvážný lovec, navíc chlapák jaksepatří, tedy dobře rostlý, houževnatý, šikovný v lovu, otevřený novým směrům a sympatický na pohled. Navíc věrně hledající ztracenou Šťastnou chvíli. Ne, vůbec mi nevadilo, že byl vlastně zadaný.

Později jsem objevila dobrodružný svět mayovek a s ním novou literární a čistě fiktivní lásku. Koho jiného než slavného náčelníka Apačů jménem Vinnetou. No považte. Osamělý vlk, statečný, velkorysý, věrný, vytrvalý, odvážný, bojovník za spravedlnost a pokud možno mírumilovný a ke smíru nabádající. Přitom hrozivý, nepřátele přemáhající a s těžkým srdcem i trestající. Navíc atraktivní, v podání Zdenka Buriana opravdu pohledný muž s pohledem záhadně upřeným do dáli, zkrátka romantický hrdina bez bázně a hany.
O čem to svědčí? Že mě přitahovaly vyjímečné a silné osobnosti. To nemoh být nějaký plonkový Indián z houfu, ne někdo z kmene. Kdepak, já si lajzla hnedle náčelníka. A mé předpubertální srdéčko prudce tlouklo a chtělo ho vzít za ruku a říct - hele, vykašli se na Ribannu! Já jsem tady! Tady jsem!

Později jsem zabrousila do více romantických vod. D´Artagnan! Mladý, smělý, odvážný a kurážný. Můj hrdina. Vůbec mi nevadilo, že byl vlastně pragmatický a razil heslo "účel světí prostředky", díky čemuž věrně miloval krásnou Constance, i když to byla vdaná ženská, a přitom jí zahnul nejen se záhadnou Mylady, ale i služtičkou Kitty, kterou bohapustě využil ke svým účelům.

Ještě o něco později jsem se zapálila do bohatého (nikoliv Edwarda) Joffreye (nikoliv toho z GoT). A proč taky ne? Pohádkově bohatý, šarmantní, zkušený, světa znalý, navíc s úžasným hlasem. Co na tom že byl zjizvený? Kouzlo osobnosti to vyrovnalo. Kupodivu jeho manželku jsem nebrala jako sokyni, protože na mě byla moc a)krásná b) chytrá c)krásná d) měla pozemky. Co bych hraběti de Peyrac mohla nabídnout já? Kolo?
Navíc, oni se zas potkali. A tak jsem popojela.

Objevila jsem Geralta z Rivie. Ne, to nebyl obyčejný tulák, rváč nebo povaleč. Byl to Zaklínač. Člověk(?) obdařený mrštností, silou, odvahou, neznámý cizinec se záhadnou minulostí a toužící - po čem? Po lásce? Po domově? Po dítěti? Zaklínač s kočičíma očima, v okamžiku přeměny změněný k nepoznání. Profesionální zabíječ, který dokáže hledat tak dlouho své ztracené dítě, až je najde. Oj, jak jsem mu chtěla při tom hledání pomáhat! Jenže, popravdě, co se mnou? Jako by neměl svých starostí dost, starat se o další kopyto? Na to mu stačil Marigold.
Nehledě na to, že Yennefer by se mnou zatočila tak, že bych se nezastavila ani u elfů.

Abych nebyla jen v cizokrajných krajinách, v zahraničí nebo ve světech fantazy, mám své literární lásky i v českých luzích a hájích. I když poněkud letitých.
Přemysl Otakar II, král železný, král zlatý. Silná osobnost, ctižádostivý člověk, s velkými sny a cíli, s ideály a pevnou vůlí. A jeho přítel a později nepřítel, Záviš z Falkenštejna. Vlastně podobné charaktery, složití, komplikovaní lidé s velkou mocí. Tito hrdinové jsou sice literární, ale současně i skuteční, opravdu žili. Se svými chybami, omyly, možná ješitnou povahou, silným egem, přitom schopni velkých činů.

Co z toho plyne? Že jsem cvok do silných osobností, navíc s charakterem, tedy lidem, kteří snad ani neexistují. Naštěstí též osoba se silným pudem sebezáchovy a tak jsem zůstala jen u fiktivních lásek. Ty reálné by mě totiž převálcovaly.

Za všechny mé knižní lásky dávám záhadného apačského náčelníka. Navíc, Zdeněk Burian vážně uměl.


A komu fandím dnes?
Takový Mrakoplaš, například. Jeho heslo - zdrhnout, utéct, zmizet, se ukazuje jako sice zbabělé, ale život zachraňující. Můj sympaťák.

Měli jste také nějaké fiktivní lásky z knižních stránek? Koho jste ve svých knihách milovali a obdivovali?
O filmových láskách napíšu někdy příště...

1 komentář:

  1. Vinnetou mě nějak nebral, byť jsem ho samozřejmě četla i lítala s čelenkou, lukem a šípy po lese. Ale toho Rikitana máme společného, a stejně tak i Záviše, a já ještě dodávám Václava II., Jindřicha z Lipé a samozřejmě Karla IV.... I když Václava brali jako zženštilého, neschopného rytíře, dokázal beze zbraně získat pro České království víc území než jeho otec, což bylo mnohem větší umění které ovšem k dokonalosti dovedl jeho vnuk Karel IV. Navíc když opravdu o něco šlo, dokázal bojovat stejně dobře i mečem...

    OdpovědětSmazat