Dnes jsem se dodívala a nedá mi to, abych o filmu nenapsala pár slov.
Za jedna, docela poutavý název dává tušit zajímavý zážitek. Trochu mi evokuje film Nebe nad Berlínem, ale tady není žádný anděl, který opouští nebe.
V některých okamžicích mi spíš připomněl starou dobrou Pomádu v novějších a ne tak barvitých kulisách. Máme tu dva světy - snobský svět bohatých dcerušek a jejich rodičů a divoký svět plebejských rebelů.
Jako vaporizovaná si připadám v posledních měsících a zejména v posledních dnech.
Jako bych spadla do propasti, do vesmírného víru, který mě přežvejkává.
Jako bych byla ztracena v nedozírném bludišti.
A nikde není pověstné světlo na konci tunelu.
Ne, nejedná se o nějaké soukromé deníky nebo tajně vypisované paměti bezvýznamného lůzra, ale zápisky, které jsem hotovila k přečteným knihám.
Druhý film, který jsem shlédla asi tři dny po Zvuku hudby, byl natolik odlišný a natolik působivý, že jsem též neodolala, abych o něm něco nenapsala.
Tentokrát z jiného soudku. Legrácky skončily, svižné tempo taky. Ale naladěn je úplně jiný model, nečekaně deprimující ve své podstatě. O to hůř, že toto může být jednou skutečností.
V rámci zastíracích manévrů ohledně existenční starosti pokračuji ve filmové sérii, z každého roku se mi podaří vytáhnout pár kousků, které jsou úrovní rozličné, přesto některé pozoruhodné. Tak třeba ve středu večer jsem nemohla zabrat a pustila si film s dost neobvyklým názvem - Zvuk hluku. Přiznávám, že jsem u něj v jeden moment sice usnula, ale mou pozornost upoutal.
Letos jsem toho moc nenadrásala. Rok byl poměrně nudnej. Vlastně nudnej nebyl, ohledně jedné události, která nás zaplavila všechny, byl vzrušující až to hezký nebylo.
Tento kousek jsem odkládala a odkládala, protože jsem měla jen verzi s titulky a během prvních minut promítání jsem vždy usnula.
Ale včera ne, zkusila jsem znova a páni, to byla jízda.
Tyto krásně strašidelné až hororové povídky jsem četla kdysi před lety (knihu vypůjčenou) a později se mi povedlo uloupit ji v antikvariátu. Tedy uloupit, ve smyslu koupit.
Určitě vám je úvodní věta povědomá.
Jak pravdivé pravidlo!
Murphy by se zatetelil radostí, že mu zase něco vyšlo.
