Jaro je tu. Ano, jaro je tu.
Zoncna se na nás zubí skoro den co den, někdy opravdu zubatě.
Jak všichni víme, rozkvetly zlaté deště, první fialenky, sněženky a narcisy. Viděla jsem dokonce první pampelišky...
A přesto z těchto krásných věcí nemám tu správnou radost.
Chybí mi totiž jeden z důležitých lidí v mém životě, s kým bych se o tu radost podělila.
A vždycky mi chybět bude...
Já
vím, je to normální, patří to k životu a život jde dál. Důkazem je, že
funguju, žiju, jím, spím (i když mizerně) a dokážu se i zasmát. Stejně
jako miliony dalších lidí, kteří ztratili někoho blízkého ve svém
životě, žijí, jedí, pijou, smějí se a dokážou se i bavit. Jen jsou
jejich životy nakousnuté. Neúplné.
A tak zase přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta, zatímco venku se zubatě zubí rafinovaně studené slunce.
Ale nebojte... není to žádný ende.
Jak jsem už kdesi zmínila, nemusí pršet, jen když kape...
A koneckonců, zapršet by mohlo, občas.
Žádné komentáře:
Okomentovat