Dnes

Každý druhý týden mám pracovní sobotu, padla i na dnešek. Na výběr mám, vstát dřív a jet autobusem, nebo jet na kole.

Třetí volbu, jít pěšky, jsem zavrhla.

Vsadila jsem na přijatelné počasí a kolo, a ono to vyšlo.

Vyjela jsem asi o čtvrt hoďky dřív a cestou jsem si blahořečila, jak moudře jsem se rozhodla.

Už u prvního rybníka jsem zastavila a seskočila z kola. Neměla jsem čas moc rychtovat ten foticí aparát, navíc, co rychtovat, když je to automat, žejo?

A tak jsem cvakala. I když je to vylepšený aparát, některé cvaky se mi opravdu nepovedly, kapánek rozmazané. Ale ta atmosféra tichého rána, u rybníku, nad jehož hladinou se povalují oblaky mlžné páry, sem tam šplouchnutí od rybky, která si lehce povyskočila, nad tu rybniční hladinu, a poměrné ticho, nerušené ani svištěním aut (ta dvě-tři, co projela, se ani nepočítají), ani kvílením pily nebo nějakým pracovním rachotem.

Neodolala jsem ani letmému záběru na měsíc. Za dalších čtrnáct dní už možná bude jen ten měsíc... A jak je tady mrňavý! Na obloze v životní velikosti byl přece jen kapku větší.

Přejíždím mostek a otvírá se pohled do rozmanitého kraje. Žádná romantická divočina, rozeklaté skaliska, bystřiny a husté lesy, ne - jen pole a políčka a remízky a silnice lemovaná stromy.

Ještě jsem si střihla pohled zpátky, před měsícem byla cesta ozlacená vycházejícím sluncem.... dnes jen náznak za obzorem.

Neobvyklý pohled na chumáč mlhy, který se mi stavil do cesty.

Mlha přede mnou, mlha za mnou... jak v té pohádce o Popelce. Akorát že mě to nezneviditelnilo, naštěstí.

Šlape se rovinkou a sem tam mírný malinkatý kopeček.

A zde první ranně červánkový ostýchavý pozdrav...

Prostě krása.

I trafa vystupující z mlhy vypadají docela romanticky.

• 

Cestou zpátky to už bylo jiný kafe. Přestože se během dopoledne mraky honily a vypadalo to na déšť, počasí se zklidnilo a bylo nádherně. U místního potůčku jsem taky neodolala a dala pár fotek...

Slunce, seno, jahody, aneb - domove líbezný!

Po příjezdu domů číhá u dveří kocour, ví totiž, že musím dovnitř dát kolo a tudíž otevřít dveře do ulice. Následuje úprk na předzahrádku, kde se chvíli courá, žužle trávu a všelijak si vrní.

A pořád se mračí. To moje mračidlo se pořád mračí!

A tady zase vypadá, jak chudáček, nad kterým by se jeden ustrnul. Ale kdež, vůbec se nemá špatně!

Jen domů se mu moc nechce. Raději by se vyvaloval na zahrádc, okusoval trávu, sem tam zařval na okolní kocoury a pak se zdekoval.

Nic mu to nepomohlo, domů musel.

Ale pustila jsem ho na dvorek, aby mě nepomlouval v okolí, že ho tyranizuju a vězním.

Dny se pomaličku krátí a jsem zvědava, jestil příště už nepojedu za šera.