Mohlo by být líp

V posledních měsících jsem zasažena nechutí psát pelmelky. To možná bude souviset ne s blogařskou krizí, ale s krizí vůbec. Měla jsem pár hodně ošklivých dnů a pár pokusů o zlepšení situace. Dá se říct, že se nic moc nezměnilo a až na bolavý zub (jaký div?) psi štěkají, a karavana jede dál.

Co se mi nepovedlo, to snad nebudu ani líčit. Je to depresivní.

Tak raději snad, co se mi povedlo.

Povedl se mi tenhle senzační dortík. Čokoládový korpus, marmeláda, jahody, čokoládový přeliv a křupavá ovesná směs s malinami.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Taky se mi povedlo uštrikovat jednu miminkovskou sadu. Ale asi jsem ji neuštrikovala dobře, kaťata jsou trochu malá. Takže, bude následovat oprava (a to, co tu vidíte, jsou jednotlivé, ještě nesešité kousky).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dnes jsem nafotila krásnou lípu na návsi. Tedy, ta ulice se jmenuje Na návsi.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Taky se mi podařilo pár růžiček. Neuvěřitelné záběry! Žádné jiné na netu nenajdete! (Dělám si legraci, růží je všude plno, ale to snad nevadí, přece jsou krásné, ne-li?)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Foceno před školou

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Foceno před kostelem

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po růžích se zcela nepřízemně vrátím k jídlu. Zkoušela jsem táč bez kynutí - a povedl se. (Bez kynutí rovná se - rozmíchat kvasnice s moukou a cukrem do kašičky, přidat všechny ostatní ingredience, vymíchat polotekuté těsto, nalít na plech, rozňahňat ke krajům, posázet ovocem, posypat drobenkou, dát na hodinku do trouby na 50-100 stupňů a pak zvýšit teplotu na 250. A hlídat, aby se to nespálilo.)

Mě už totiž fakt nebaví, že mi to těsto nekyne!

Jo a dostala jsem skvělou radu, nechat nakynout nad párou. Napařovala jsem tak dlouho, až jsem těsto skoro uvařila a měla jsem buchty knedlíkové.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

No a nakonec se mi podařilo včera cestou ze hřbitova (a vlastně už tam) parádně zmoknout. Nechtělo se mi vytahovat deštník, fakt ne...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

... stačilo, že jsem vytáhla foťák.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Záběr na parčík.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapky deště v kašně

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A ještě jeden pohled na parčík, tentokrát od autobusové zastávky. Na této straně ještě prudce zataženo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pohled nalevo - modro, bílooblačno a slunečno. Slunce hřeje, což je ve zmoklém stavu fajn. Silnice se třpytí v oslnivém lesku a všechno je takové čistější.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A nakonec pokus zachytit duhu. Že není lepší, není vinou foťáku, ale prostě lepší nebyla.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Příště by mohlo být líp.