Nakolik, nakolik máme svůj osud vepsáno tam někde, v nějaké tajemné
knize? Tak stará a omšelá je to otázka a přitom na ni není odpovědi.
Nakolik máme svůj osud v dlaních? Je to známka slabošství, když svůj
osud neovládáme? Proč někdy máme pocit, že se tolik tolik tolik snažíme a
pak stačí málo, a všechna snaha je pryč... Proč někdy děláme vše pro
to, abychom něco změnili a pak stačí málo a kýžená změna se nekoná.
Jsme slabí? Jsme to my, kdo je slabý? Jsme výzva? Já nebo osud?
Je to naše povaha, co ovlivňuje náš osud - a je to ta hlavní příčina, proč se věcí dějí tak jak se dějí?
A
co je vlastně povaha? Soubor vlastností vrozených? Nebo soubor
vlastností vrozených a přebraných? Je to vážně tak jednoduché, že náš
osud je vepsán v naší povaze?
Vlastně to tak vypadá, je to tak očividné, jakto že jsem na tuhle prostinkou věc nepřišla dřív?
Lidi se obecně dělí do čtyř hlavních typů:
Cholerik (člověk vznětlivý a výbušný. V krajních případech nesnesitelný.)
Sangvinik (člověk energický, optimistický, emočně stabilní. Šťastný typ.)
Flegmatik (člověk klidný, pomalejší, málo vzrušivý. Neboli nic ho nerozhází.)
Melancholik (člověk citlivý, introvertní, trudomyslný, zádumčivý. Kupodivu psychicky odolný.)
Tyto
čtyři hlavní linie se ve většině lidských osudů promíchávají v různých
kombinacích, nikdo není stoprocentní cholerik, sangvinik, flegmatik ani
melancholik. Jedna strana vždy převažuje, záleží v jakém množství.
Takže
mě tato myšlenka přivedla k domněnce, že vlastně osud neexistuje. Že
osud jsme my sami, tím, co máme naděleno v genech. Proto se někomu
nedaří, ať se snaží jak se snaží. Proto ten, kdo je třeba melancholik,
nedokáže ze sebe vydat výraz spontánního, šťastného a usměvavého
člověka. Stejně tak flegmatik, těžko je temperamentní, živý a
společenský. Nejšťastnější typ je sangvinik. Člověk, který vyzařuje dost
energie, je sympatický, usměvavý, v jeho přítomnosti se lidé cítí
dobře. Přitahuje. Cholerik se blíží k sangvinikovi, jen svoji energii
nezvládá a při své výbušné povaze se dostává spíš do konfliktu. Cholerik
oblíbený není, protože svým projevem ohrožuje druhé, ohrožuje jejich
rovnováhu a tlačí je do pozice, kterou nikdo nechce. Do pozice buď
obranné nebo také výbušné.
A proč srovnávám
osud a povahové vlastnosti? Protože je tu možná spojitost. Melancholický
člověk má třeba problémy s hledáním partnera. Hledáním práce.
Uplatněním v životě. Totéž má i cholerik. Flegmatik vlastně problémy
nemá, protože si je nepřipouští. A sangvinik - určitě má problémy také,
ale zvládá je s lehkostí, kterou melancholik nedocílí.
Přesto
jsou situace, kdy se mi zdá, že ani tato typologie není rozhodující. Že
existují věci, které ovlivnit nemůžeme žádným způsobem.
Žádné komentáře:
Okomentovat