Včera jsem psala miničláneček o Veronikách a v komentářích se
objevila zmínka o zdrobnělinách jako téma... Dnes mi to ještě znovu
kolovalo v myšlenkách. Proč jsou vlastně zdrobněliny hlavně v našich
zemích. A kde všude se používají zdrobněliny?
Nebudu
tady vypisovat a pitvat všechny zdrobněliny, co se dají odvodit. To by
mi nestačilo ani deset blogů.... Ale proč se vlastně zdrobněliny dávají,
jaký mají význam, když vše má svoje pravé jméno? Myslím že zdrobněliny
se hodí k věcem, které jsou nám drahé, ke kterým máme vztah. Stejně tak i
k lidem. Vlastně ke všemu, k čemu máme pozitivní vztah.
Začnu
třeba u jídla. Neboli papáníčka, jak říkala svého času Stelinka
Zázvorková. Dobré kuřátko grilované na rožni chutná daleko lépe než
dobré kuře. Stejně tak i pečínka se jeví jako krmě, při které se znalcům
a jedlíkům sbíhají sliny... Zeleninka do polévky zní jinak než zelenina
v polévce. Okurčičku jako přílohu si dáme rádi... stejně tak úlisně
nabízejí maminky svým ratolestem mrkvičkový salátek. Kafíčko se
šlehačkou a k tomu dortíček vyzařují chvíli pohody. Klípky mezi děvčaty
(je jedno jestli děvčatům je po padesátce) a posezení v kavárničce.
Pivečko je jako křen - při tomto rčení se každému vybaví horké léto a lehce nahořklý nápoj s barvou tmavého zlata...
A dalo by se pokračovat do nekonečna - rohlíčky, chlebíček, párečky, trubičky.
Můžu
pokračovat přes vztahy ke zvířatům, zejména domácím... pes, kočka,
králík, vepř. Pejsek, čokl, čoklík, lumpík, mazlík. Kočka - kočička,
micinka, zlatíčko, mazlík. Králík - tady už je to trochu chudší, řekněme
králíček, mazlíček. (Je zvláštní, že to slovo mazlík se hodí téměř na
všechny.)
Vepř! Mimo obecný výraz prase známe také čuníka,
prasátko, čuňátko a chrochtíka. V některých případech mazlíka. Ovšem
když má jít mazlík na zabijačku, nastává drama bez zdrobnělin...
A
lidi versus lidi? Nebo lidičky versus lidičky? Jen rodiče mají několik
zdrobnělých názvů, z matky se stává mamka, mamča, maminka, maměnka,
mamička. Ze strohého názvu otec se doma stává táta, tatínek, taťka,
tatíček (to už ale zní víc starobyle), ležérní otecko, tatík - nebo
Hurvínkovský taťulda.
U dětí - tam bych to
neřešila obecnými názvy. Synáček se mění v synátora, maminčina holčička v
mladou dámu. Ale jména svým dětem zdrobňujeme. Alena se mění v Alenku,
Alíčka, Leničku... a v případě, že je máma naštvána, zaječí: Aleno! A
Alenka, ač se oficiálně jmenuja Alena, cítí v tomto oslovení degradaci z
máminy hodné holčičky na momentálně protivnou a nesvědomitou holku.
Takto máme mezi sebou Pepíčky, Petříčky, Lojzíčky, Martínky. Nebo
Adélky, Verunky, Mončičky a Janičky...
Paradoxní je, že nezdrobňujeme třeba výplatičku, i když ji máme velmi rádi!
Rozhodně
nezdrobňujeme počítač, i když ho rádi a často užíváme! (Ale někteří i
počítači dovedou dát názvy nebo jména a tím si tu technickou bedničku
trochu polidští. V některých případech se z kompu stává Karel, v jiných
případech Ta zasraná mrcha, zase nejede. )
Zdrobňuje se chatička, domeček, autíčko.
Ale nezdrobňuje se dovolená, prázdniny nebo svátek...
A už vůbec se nezdrobňuje zprávička nebo politíček... nebo politická stranička.
Raději zůstanu u kávičky a u dortíčku, případně dobrého papáníčka, dovršené skleničkou pivečka...
Jako
bonus bych přidala úryvek z jedné knihy. Připadal mi nádherný... Z
povídky Karla Čapka - Případ s dítětem, kde hledá paní Landová za pomoci
drsných policistů své ztracené robátko.
"Na
jaké jméno slyší to vaše dítě?" vzpomněl si komisař Bartošek. "My jí
říkáme Růženka," vzlykala ta maminka. "Dudenka, Dydydy, bobeček,
cácorka, košiláček, andílek, tátova, mámina, bekaná, pusinka, lulánek,
brouček, ptáček, zlato- "
"A na to všechno ona slyší?" ptal se komisař užasle.
"Ona všemu rozumí," ujišťovala maminka v pláči. "A tak se vám směje, když jí říkáme hafhaf, bububu, tydlimydli nebo tititi-"
V této souvislosti si vzpomínám ještě na jeden výrok v jedné pohádce o jakémsi mírumilovném draku.
"Krásná je ta naše řeč."
Žádné komentáře:
Okomentovat