Petropavelská 2014

Jako každý rok se u nás konala Petropavelská pouť, značka ideál pro děcka, který mají uzavřený školní rok a prázdniny před sebou. Takže si můžou užívat pouťových radovánek bez nějakých stresů...

Na letošní pouť jsem zvala všechny lidičky, pro které je dostupná (teda pozvání platilo pro každého, ale chápu, že někdo z Prahy nepofrčí na dvě hoďky do Brna, ještě k tomu s přestupem.)

Přislíbila VendyW, ale jen tak napůl, protože ještě nevěděla, jak vyjde víkend - a nevyšlo to. Teda vyšlo to pro ni, ale nevyšlo to pro pouť. Nevadí, není naposledy!

Přislíbila Em Zet, ale taky to nevyšlo, změna plánů na poslední chvíli. Snad jí to vyjde příště a zavítá na Moravu.

Kitty to taky tentokrát nevyšlo, ale není všem dnům konec.

Naštěstí se ozvala Erička, že by přijela i s mamkou, není to tak daleko od Brna a holky si udělají prima výlet.

Počasí vypadalo slibně, i podle předpovědi a tak jsme si daly sraz dopoledne v Lajhladě, teda v Rajhradě, na vlakovým nádraží.

Tak nějak jsme se poznaly, Eričku jsem viděla na jejím blogu a holky mě taky zahlídly na občasných fotkách, které jsem dala.

Můžu říct, že Erička je přesně takový sluníčko, jak ji znám z blogu, a její mamka je ohromně sympatická a pozitivní. Bez problémů jsme se daly do řeči a nebyly žádné zádrhele, což je věc, které se vždycky trochu obávám při seznámení s lidmi mně dosud neznámými.

Vzaly jsme to rovnou k pouti, zmrzlinovou zastávku jsme si nechaly na potom.

Stánků bylo opět ažaž, sahaly až za most, táhly se po celé silnici až k aleji - a z obou stran.

Na mnoha byly příhodné pouťové výrobky a pochoutky. Dřevěné vařečky, prkýnka, destičky, zkrátka ruční práce.

Také pochutiny, nakládané sýry a čalamády, domácí klobásky, olivy, česnek i sušená rajčata. Jestli opravdu z Itálie, nevím, ale vypadala slibně.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Eričku i její mamku snad ani představovat nemusím. Budou ještě na mnoha fotkách...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Hned pod mostem byl stánkař s cukrovou vatou. Tato je maximální, s velikostí XXXXL!

Erička neodolala a nechala si natočit megakopec cukrové vaty, s příchutí vanilkovou. Můžu říct, že se při tom navíjení linula nádherná opravdová vanilková vůně, nádhera!

Dostala jsem i ochutnat, takže opravdu, dobrá cukrová vata, dnes vanilková.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Další stánečky prima, slaměné výrobky, také korálky, náramky, ručně vyráběné šperky, nad stánky se vznášely i superkýčovité nafukovací balonky s disneyovskými a pixarovskými motivy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Eriččina mamka udělala jeden zkušební výcvak nás obou...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A dál už tam strašit nebudu, Eri je ohromně fotogenická a tak bude na fotkách převážně ona.

Zaujali nás jihoameričtí Indiáni, tedy snad. Ale co víc, krásná péřová čelenka, když jsme si ji fotily, prodejkyně- indiánka(?) ji hnedle statečně Eričce připevnila.

Čelenku si sice nekoupily, ale aspoň náramek přátelství, v krásné modrožluté verzi.

Stánky byly různorodé, mnohdy klasické hadrové zboží, tedy halenky, ponožky a boty. Ale mezitím se objevovaly klasické pouťové stánky, třeba tento, s pravými pečenými a zdobenými perníčky. Paní pernikářka dokonce dopisovala ozdobné nápisy a věnování přímo na přání. A byla opravdu hodně šikovná, jak nám prozradila, peče a zdobí perníčky už dobrých šestnáct let.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Trochu netypická atrakce, ale docela žádaná - malování hennou. Nebo spíš, nástřik hennou podle šablony. A že měli pěkný výběr!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pouťové atrakce jsou někdy lákavé (vzpomněla jsem si na Markétu-Veverku, jak by vyzkoušela snad všechno!) a zlákaly i děvčata, tedy Eričku a její mamku. Zde něco, čemu se snad říká housenka, ale bezvadné bylo, že tato atrakce byla oživena možností sbírat míče a trefovat se do skruží. Kdo se trefil, měl ještě jednu jízdu zadarmo.

A hádejte, trefily se?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Střelnice na pouti kdysi bývaly pokaždé. V posledních letech bohužel trochu vymizely, tady se však jedna našla. Eri si splnila jedno přání - vystřelit si růži.

Má ji!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nechyběla klasická autíčka...

A už vůbec ne řetízkový kolotoč! (Pamatujete si na film Přijela k nám pouť?)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jedna z mála lákadel pro mě je strašidelný hrad. Principy jsou jasné, přesto mě tam občas překvapí.

Tady ta zelená příšerka statečně šlapala na minikole. Kdo by odolal její krásné vizáži?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Neodolala jsem ani já a přikvedlala se k jedné zkušební jízdě. Poslední zamávání před odjezdem!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Hned vedle bylo další velké lákadlo - horská minidráha.

Ta děvčica je nezdolná!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Přišel čas na občerstvení. Holky si daly šmoulí pitíčko, já mojito. Ledová tříšť.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nakonec jsme došly téměř ku klášteru, jenom jsme minuly skříňovou virtuální realitu (ta mě docela lákala, ale snad někdy příště) a malý stánek se třemi poníky. Dva mi připadali takoví smutní, unavení, třetí bystrý, společenský. Já vím, je to jejich chlebíček a něčím se musí živit, ale bylo mi jich tak trochu líto. Na druhou stranu, lepší chvíli vozit na hřbetě děti, než skončit v salámu, ne-li?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V klášterním nádvoří, u krásného stromu. Tam se to pózuje!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A tady jsme se rozloučily... mně jel za chvíli autobus a děvčatům každou hodinu směr Brno. Fotek byla spousta a těžko vybrat! Ještě jsme fotily jedno krásné zátišíčko s popínavými růžemi, ale o tom snad někdy jindy...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Co jsem si z pouti přivezla? Dobrou náladu z příjemného setkání, pěkně strávené odpoledne, zážitek z jedné atrakce a několik malých nákupů - malý kamínek ametystu, jeden ovčí sýr točený a na večerní pochutnání u kafe kornouty se šlehanou tureckou pěnou. Tedy šlehaná verze tureckého medu.

A na památku jeden kamínek od Eričky, pozdrav od moře.