Včerejší focení - místo, kde jsem vyrůstala

Včera jsem byla u našich na malé rodinné oslavě a když jsem měla čas, a protože bylo hezky, šla jsem nafotit pár zajímavostí. Je to divné, vidět, jak se místo našeho dětství mění a trochu jsem zavzpomínala na dobu, kdy jsme po tom kopci lítali jak šakali, hráli si na schovku (dnes by to šlo! tráva ještě neposečena, tam by se našlo úkrytů), na honěnou, badminton, vybišku, Krvavého dědka, Honzo vstávej, skákali panáka a čigry, holky hrály školku s míčem, nebo školku se švihadlem (deset různých úkolů se zvyšující se obtížností). Jako děcka jsme se fakt nenudily.

Tak třeba sklepy. Někteří mají sklepy mimo vlastní dům, zabudované ve stráni.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Toto je maxisklep, na jeho ploché střeše jsme si jako děcka hráli, i když naši to neradi viděli. Už kvůli tomu, že se to nelíbilo majitelům toho sklepa (kdo by chtěl, aby mu děcka dupaly po střeše a nedejbože se ta střecha provalila?) Ale nehrotili to a nikomu se nic nestalo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tyto sklepy už se zřejmě nepoužívají, ale zatím je ponechávají. Co kdyby...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Studna pod kopcem. Sem jsme chodili do vodu, kybl do ruky, ručně napumpovat a vynést domů. My bydleli nahoře.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jeden ze sklepních komínků. Sloužící jako větrací komínek.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pohled shora...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A po téhle cestičce jsme zdola nosili tu vodu (na vaření). A v zimě? To byl ještě sníh a my se po téhle cestičce sáňkovali. Nahoru se běhalo po svých, sáňky táhli za sebou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tyhle tulipány mě zaujaly něžně růžovou barvou, taková nevidět.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

(tady by se mi chtělo říct, za polem je les a ten je plný kostí, ale to byl název jedné super skvělé fantasy knihy, takže, za polem jsou další pole a jedna cihelna)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tady celkový záběr na ulici, kde jsou ony sklípky

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A poslední pohledy na kapličku. Hodiny do ní (hodiny na zvonění) vyráběl můj strýc.