Jako vaporizovaná si připadám v posledních měsících a zejména v posledních dnech.
Jako bych spadla do propasti, do vesmírného víru, který mě přežvejkává.
Jako bych byla ztracena v nedozírném bludišti.
A nikde není pověstné světlo na konci tunelu.
Pokus o zachycení některých prvků všedních dnů. Vlastně nic nového pod sluncem. Protože všechno už tady jednou bylo...
Jako vaporizovaná si připadám v posledních měsících a zejména v posledních dnech.
Jako bych spadla do propasti, do vesmírného víru, který mě přežvejkává.
Jako bych byla ztracena v nedozírném bludišti.
A nikde není pověstné světlo na konci tunelu.
Ne, nejedná se o nějaké soukromé deníky nebo tajně vypisované paměti bezvýznamného lůzra, ale zápisky, které jsem hotovila k přečteným knihám.
Druhý film, který jsem shlédla asi tři dny po Zvuku hudby, byl natolik odlišný a natolik působivý, že jsem též neodolala, abych o něm něco nenapsala.
Tentokrát z jiného soudku. Legrácky skončily, svižné tempo taky. Ale naladěn je úplně jiný model, nečekaně deprimující ve své podstatě. O to hůř, že toto může být jednou skutečností.
V rámci zastíracích manévrů ohledně existenční starosti pokračuji ve filmové sérii, z každého roku se mi podaří vytáhnout pár kousků, které jsou úrovní rozličné, přesto některé pozoruhodné. Tak třeba ve středu večer jsem nemohla zabrat a pustila si film s dost neobvyklým názvem - Zvuk hluku. Přiznávám, že jsem u něj v jeden moment sice usnula, ale mou pozornost upoutal.
Letos jsem toho moc nenadrásala. Rok byl poměrně nudnej. Vlastně nudnej nebyl, ohledně jedné události, která nás zaplavila všechny, byl vzrušující až to hezký nebylo.
Tento kousek jsem odkládala a odkládala, protože jsem měla jen verzi s titulky a během prvních minut promítání jsem vždy usnula.
Ale včera ne, zkusila jsem znova a páni, to byla jízda.
Tyto krásně strašidelné až hororové povídky jsem četla kdysi před lety (knihu vypůjčenou) a později se mi povedlo uloupit ji v antikvariátu. Tedy uloupit, ve smyslu koupit.
Určitě vám je úvodní věta povědomá.
Jak pravdivé pravidlo!
Murphy by se zatetelil radostí, že mu zase něco vyšlo.
V posledních měsících nemám nijak moc zážitků a tak jediné výlety, které podnikám, se snažím aspoň fotit. A poslední výlety, které podnikám směr Brno, nejsou tentokrát kvůli daním, ale kvůli doktorům. To abych se nenudila a bych podpořila zdravotnickej systém.