Noční oblohou putují hvězdy a naše sny

4.2.2011 (téma týdne))

Hvězdy jsou naše duše. Vznikají a zanikají s naším narozením a smrtí.

Toto jsem slýchala jako malá.

Hvězdy jsou mámivá světýlka. Bludičky, které tě stáhnou do světa fantazie, do kterého se propadneš jak do písečných propastí - a ztracený jsi navždy.

Hvězdy jsou jen hvězdy. Objekty, ve kterých vzplanula termonukleární reakce. Vzplanou, hoří, zhasnou.

Jako lidský život.

Hvězdy jsou inspirace básníků. Sahají po hvězdách, chtějí se jich dotknout. Utrhnout je, přivlastnit, schovat do vitríny. S vírou, že s přivlastněnou hvězdou jejich jas a záře přejdou na ně samotné...

Hvězdy si ale skutečně přivlastňujeme. Dnes se dá koupit opravdu všechno, tedy i hvězdy nebo planetky. (Upřímně řečeno, myslím, že je jim to srdečně jedno...)

I zlatá hvězda na čele nedala spát pohádkářům, ani králům. Inu, touha vlastnit to, co jiný nemá, je věčná a neměnná.

Hvězda, hvězdě, hvězdnou. Nova, star, Superstar. Hvězdné názvy, hvězdná jména, hlava v oblacích.

Noc, odvrácená strana dne. Noční obloha, hvězdy a měsíc.

Mimochodem. Víte, že hvězdy neuvidíte ve městě? Záře neonů a pouliční osvětlení zastiňují jejich jas.

Nejkrásnější pohled na hvězdy je při spaní pod širákem. (Pro cynika a rejpaly - do chvíle, než usnete...)

A když zakopnu a spadnu, občas vidím hvězdičky i ve dne...

 

(Obrázek šuplíkový, můj, upravený v Picasa a PF)