Jak jsem si procházela články TT, a některé i četla, trochu jsem
přebírala svoje vlastní myšlenky tam někde pod vlasy a za očima.
A
ještě jsem o tom přemýšlela cestou na autobus a litovala, že nemám
nějaký záznamník, pípal jakýsi napojený přímo na mozek, aby se to hezky
rovnou ukládalo. I když - asi by se na takový záznamník dostala i
spousta balastu a všelijakého nevídaného smetí.
Kupodivu jsem zjistila jednu věc - jsem pesimista a přitom s pesimismem bojuju.
Kus toho praštěnýho optimisty se ve mně asi skrývá a svádí zuřivý boj se svým temným konkurentem.
Ne, vážně.
Smích
mě přešel už před lety, ono když nahlídnete sami do sebe a zjistíte, že
nejste až tak fajn, jak jste si o sobě mysleli, že nezvládáte situace a
v lecčem selžete a jste si odporní sami sobě a taky se vám nedaří a
selhávají vaše plány plus ten marast kolem dokola, tak optimismus tiše
couvá a jde se plazit kanálama, protože evidentně selhal spolu s vámi.
Teda, se mnou, s vámi to nemá nic společného.
No,
při mém naprosto příšerném a skeptickém způsobu nazírání na dnešní svět
se divím, že jsem ještě živá, že jsem si dávno nepodtrhla žíly nebo
nespolykala haldu prášků. Asi mám silný pud sebezáchovy, jinak si to
vysvětlit nedokážu. A taky, paradoxně, tíhnu ke světlu. Když odmyslím
nějaký mystický výraz slova světla, tak se opravdu kloním ke světlým
věcem. A není tohle známka pozitivismu?
O tom,
že postřebuji slunce jako sůl, nemusím ani pochybovat. Ono ostatně, i ta
sůl je bílá. Příznivě na mě působí pampelišky, žluté kosatce, zlaté
deště, žluté lilie, narcisy, žluté tulipány a taky slunečnice. Ze
slunečnic jsem vždycky vedle sebe.
Proč na svém
blogu dávám přednost světlým stránkám a vůbec světlé stránky vítám?
Různé tóny modré, žluté, světlé odstíny zeleně, ale i růžové nádechy -
tyto všechny se u mě vystřídaly a zřejmě střídat budou.
Nemám
nic proti kapce červené, protože dodává energii. Přemíra červené však
dráždí a možná proto jsem si přestala barvit vlasy na červeno a přešla
na přirozenější světlé tóny různých odstínů blond.
A nesnáším černé stránky a pokud je navštěvuji, tak jen proto, že tam nalézám zajímavé věci.
Mám
ráda zlato, zlaté šperky (teda ne že bych se v nich zrovna topila,
nosím jen jedny zlaté náušnice a na ocásku kovové micky odpočívají asi
čtyři prstýnky), zlaté zdobení. Taky mám ráda drahokamy a různé štrasové
třpytky (většinou jen od pohledu, ne že bych měla zásobu drahokamů),
smáli se mi doma, že jsem jak straka, které se líbí všechno co se
leskne, ale přišla jsem na to - protože na hranách a ploškách se blyští
odlesky slunce, tedy třpyt. A jsme zase u světla.
V
bytě dávám přednost světlým tónům - kdybych mohla, vybírala bych si
světlý nábytek (paradoxně mám tmavší, ale s tím moc nenadělám, holt
musím zesvětlit okolí). Necítila bych se dobře v tmavém povlečení, i
když chodím v tmavém oblečení - ale to mě tak nedrásá, protože je volím z
čistě praktického hlediska.
Mám ráda snové
obrázky, nebo i barevné stříkance abstrakce, dokonce i kýčovité malůvky
andílků a dětí mi lahodí oku, i když bych si je asi na zeď nepověsila.
Poslouchám líbivé písničky i relaxační muziku, melodie, které mají
určitou symetrii a harmonii. Mezi knížkami mám všehochuť a různý mix a
vyhýbám se těžkotonážním hlubokomyslným úvahám, které nevedou k ničemu.
Jsem cvok, co sbírá básně a sám občas nějaké napíše.
A jsem pesimista.
Přitom
se vyhýbám zprávám, i když občas se mi to nepodaří. Proč? Jako správný
pesimista bych se měla v těch zprávách rochnit, poslouchat je každý den
na všech kanálech a pak si je ještě přečíst na netu a nekonečně
diskutovat o tom, jak je to všechno v kchelu a naše země jde do kopru.
Ale to všechno vím, nepotřebuji si to pořád znovu a znovu potvrzovat.
Takže jsem vlastně optimista? Utlačený pesimistou do kouta?
Nebo
mě ten zastrašený optimista varuje, že tohle je hranice, za kterou
nesmím jít, abych definitivně nesešla tam, odkud není návratu?
Možná
ano. Možná i zkušenost, že vždycky všechno nějak dopadlo a na
definitivní sesypání je ještě čas. Možná že ten zmrzačenej optimista ve
mně má dost silnou vůli a křičí na mě - jsem pořád s tebou. A pesimismus
sice okupuje své území, ale celé nezabral. Nic naplat, naděje umírá
poslední.
Říká se tomu optimismus?
Dost jsem toho na sebe napráskala.
Plus jeden obrázek mixnutý v prográmcích.
Ámen.
Žádné komentáře:
Okomentovat