Letošní prázdniny otevřelo neuvěřitelně krásné počasí. A jako
každoročně se konala Petropavelská pouť. Zdá se, že ta dnešní se
mimořádně povedla, co se počasí, atrakcí, stánků i návštěvníků týká.
Domluvili
jsme se s bráchou, že se sejdeme u kláštera - šli totiž se synovcem
(tedy jeho klukem) na mši. Rajhradský klášter je opravdu nádherný a v
kostelním prostoru úžasně voní kadidlo a máte pocit, že se zastavil čas.
Ale
můj čas se proflákl, vyjela jsem pozdě, protože jsem ještě trhala
kytičku na hrob. Takže jsme se nejspíš minuli... no nevadí, bydlí kousek
od nás, uvidíme se příště.
Proplétala jsem se s
kolem mezi stánky, mezi lidmi a mezi kočárky a nakukovala, co kde mají.
Přiznám se, že jsem spíš praktická a takové ty cukrové blbiny už mě moc
neberou, i když očím lahodily. Ale zlomil mě prodejce koření a vecpal
mi Vegetu bez glutamátu, prý je tahle směs dobrá i na štítnou žlázu. Já
mu za to věnovala 70 korun a informaci, kde je nejlepší koupání v okolí.
O
patnáct metrů dál mě udolala další prodejkyně koření a tak jsem ještě
přibrala jedno Bylinkové máslo (to nemá s máslem nic společného, nejvíc
je tam rozmarýna) a papriku červenou, opravdu kvalitní. Na to, že v
poslední době tomu vaření moc nedám, jsem se odvázala dost.
Stavila
jsem se na hřbitově, s mírně povadlou kytičkou, snad se ještě trochu
probere. Zapálila dvě svíčky, trošku protrhala plevel kolem, odbyla si
svou dávku lítosti a jela zpátky...
Cestou
zpátky už jsem fotila. Stánky se táhly od aleje až k mostu, podél
silnice. Směs všeho možného - stánky s ledovou tříští, s cukrovou vatou,
se smaženými bramborovými spirálami (lupínky opravdu najemno, ten
strojek bych chtěla mít). Docela dost stánků s hadříky, ale protože se
tam naskýtaly i další, odlišné, tak mi hadrové stánky ani moc nevadily.
Trochu mě zamrzelo, že jsem peníze vypráskala za koření, protože jsem
viděla pěkný teflonový ubrus... ale co, řekla jsem si, však tefloňáky
budou příště. Nebo jinde.
Zde pohled od mostu. Stánky se táhnou po obou délkách silnice až k aleji. Tam navazují další...
Stánky v aleji. Foceno víceméně od silnice.
Jen jsem se musela dívat napravo nalevo, aby mě náhodou nějaké auto nežduchlo...
Tady zrovna stavěli konstrukci. Je dost nízká, to by mě zajímalo, co tam chtěli prodávat.
Mimoto jsem viděla stánky s barevnými kolíky na prádlo, vzduchovkami, kabelkami a koženým zbožím, kořením, také léčivé masti konopné, perníková srdce a barevná žužu a různé kokosové kmeny a dlouhé barevné pendreky, vařečky a vůbec dřevěné nádobí, bylinkové masážní krémy, gely a masti, proutěné košíky, šátky, látkové tašky a ručně šité sandály, vzduchovky, elektronické cigarety(nebo jak se ty potvory jmenujou), ovčí sýry, sošky slonů a vonné tyčinky (posledně jmenované jsem ještě zakoupila, ovčí pletence obyč a uzený a dvoje vonné tyčinky, vypráskala jsem na to poslední finance. Měla jsem raději nechat peněženku doma...)
Z atrakcí mě zaujaly tři - malá horská dráha, jakási trampolína se sítí kolem a jakési skákadlo pro děti, které se upnou do postroje a na gumě skáčou do výšky a můžou dělat přemety a kotrmelce... myslím, že tímhle způsobem se učí malí akrobati.
To je ta třetí - trampolína a popruhy. Čtvero popruhů pro čtyři děti, ale zrovna tam bylo jen jedno.
Mimo tyto tři se vyskytovaly labutě, dětské houpačky (ty jsem milovala jako malá), několik kolotočů s autíčky, malá autodráha, příšerný Zámek hrůzy, velká loď veletoč, malý a velký řetízkáč a dvojí koníčci.
Zaujal mě kluk s vozíkem, na kterém byly vyskládány krabice a plno, plno igelitových sáčků.
Pořádková služba?
Zachytila jsem ho z povzdálí, kdo se neorientuje v chaosu, tak stojí za žlutým plakátem a na hlavě má modrou kšiltovku.
A nakonec koníčci. Bylo jim pěkné horko, chudákům. Ale co naplat, i oni si musí vydělat na chleba...
Lidí bylo opravdu hodně. Rodinky i jednotlivci, mamky s kočárky a s děcky vedenými za ruku. Správný cvrkot.
Když
se vrátíte k fotkám stánků u silnice, uvidíte tam projíždět auta. No,
jiná cesta nevede, takže kdo chce do vedlejší dědinky, musí tudy (nebo
si zajet takových 15 kilometrů).
Ale kvůli korzujícím lidem
zleva zprava, přebíhajícími dětmi a zastavováním a okukováním stánků
musí tato auta jet krokem, díky stánkům a procházejícím lidem je silnice
zúžená a vzniklo něco jako pěší zóna.
Krokem jede i autobus a řidič má nervy jako špagát, protože odpovídá za lidi v autobuse a za lidi kolem autobusu...
Připadá
mi to jako den, kdy se zpomalil čas. Nikdo nespěchá. Lidi se spolu
baví, dívají se na něco, kupují, ochutnávají nebo jen okukují, smějí se.
Auta nesviští jak smyslu zbavená, řidiči musí dávat větší pozor a
přitom taky tak trochu sledují i věci kolem sebe.
Dnes na mě dýchla pohoda.
(Foceno bylo dopoledne a oproti předloňsku dost lidí, a počítám, že v odpoledních hodinách tam bude opravdu natřískáno.)
Žádné komentáře:
Okomentovat