Přemýšlela jsem, proč tak moc šílím nad představou, že bude našemu čičanovi vpíchnuta smrtící injekce.
Tedy uspávačka, bych zjemnila termín.
Vím,
že takhle jsem šílela už před 2 roky, když jsem čekala na veterináře,
aby uspal našeho psa. Házela jsem do sebe jednoho panáka za druhým a
byla nervozní jak pes. Na rozdíl od našeho psa, který nervozní nebyl,
jen mu bylo prostě mizerně.
Tenkrát veterinář nepřišel, protože zapomněl. Já byla nametená a na prášky. A náš pes dostal o dva měsíce delší život.
Nakonec
jsem ho musela nechat uspat o dva měsíce později, protože už se
nezvedl. To už jsem uznala, že vážně vážně nechat ho takhle by bylo
prodlužovat trápení. Bolelo mě to, ale současně jsem cítila úlevu, když
pejsek klidně usnul, v tichosti a bez bolesti. Aspoň tedy známky bolesti
neprojevoval.
Smrt, uspání, zabití jsem musela
zařizovat většinou já. Neříkám, že vždycky, ale většinou ano. Jako malá
jsem musela jít říct strýcovi, aby zabil moje oblíbené house, protože
mělo pochroumané nožičky a už by nemohlo chodit. No, o chvilku pozdě
jsem se šla podívat, jestli už je hotovo a nachomýtla se zrovna k
prováděné likvidaci. Bylo mi asi deset nebo jedenáct a můžu říct, že
jsem na to nezapomněla dodnes.
Když jsem byla
už větší, musela jsem odvést na utracení psa, který byl nějaký nemocný.
Dnes bych věci řešila trochu jinak, ale tenkrát veterináři nebyli tak
populární a hlavně byli daleko.
Nějakou dobu nato se stalo, že
jsem našla naši kočku, kterou srazil vlak. No, zčásti jí ujel nohu až
po kyčel a ona se doplazila domů, tam jen tiše ležela a plakala. Letěla
jsem pro místního myslivce, aby ji střelil, protože jsem nevěděla, na
koho se obrátit. Brečela jsem tak hrozně, že jsem mu ani nedokázala
říct, co vlastně chci. Nakonec jsem to nějak ze sebe vyrazila. Ano, hned
šel a micinku utratil. Zdá se to kruté? Ano. Ale nebylo možné ji
zachránit, tohle prostě možné nebylo. No, jak říkám, k veterináři
daleko, tenkrát jsem neměla ani telefon a neměla jsem ani auto.
Je to víc než 20 let a dodnes to mám před očima.
Dál
to byla Florinka, moje oblíbená kočka, kterou jsem našla ve škarpě o
dvě silnice dál, odnesla ji a pohřbila. To byla opravdu krásná kočička,
hodná a skvělá myšilovka. Byla doma každý den, nebyla zrovna tulačka.
Jenže u nás byli řemeslníci a ona vyplašená utekla.
Dan, náš
pes, který se dožil 17 let, toho jsem taky musela uložit pod kytičky,
protože mamka byla tak vyřízená, že to nedokázala. Brečela nad ním celé
odpoledne. I když ho kdysi přinesla mně, byl to nakonec její pes a
jednou jí zachránil život, protože měla být bouřka a on ji pořád
otravoval, když šla dát slepicím. Takže ho vzala domů - a do pěti minut
práskl blesk tak blízko, že kdyby tam byla, asi by ji zasáhl.
Baskyho,
kterému jsem musela zavolat veterináře na uspávačku a potom ho pohřbít a
tři malá čerstvě narozená koťata, které musel uspat taky. (To bylo
ještě předtím, než jsme dali kočky vykastrovat).
Z
každé té smrti jsem byla jak ochromena. Z každé té smrti se mi obracel
žaludek naruby a měla jsem pocit, jako by mě vzali kladivem. Šlo "jen" o
zvířata. Říkám si, že bych měla být nad věcí, smrt patří k životu a je
jeho nedílnou součástí.
Jen u toho, kruci, nechci být!
Náš
kocour ještě dostane svou šanci. Po pondělní injekci antibiotik se
neuvěřitelně srovnal. Otok mu sice nezmizel, ale bylo vidět, že očividně
pookřál. Vyhladila se mu srst a odpočíval úplně spokojeně, jako by si
hověl.
Ještě zkusím ty prášky. Včera si přišel vyloudit pár
kousků masa. Snaží se chvílema i čistit, olizuje si srst. To je u mě
dobrá známka. Jen ten nešťastný čumák. Ale i to snad půjde.
Možná
bych uvažovala jinak, kdybych viděla, že jen leží, nemá o nic zájem a
všechno ho bolí. Ale takhle vykazuje známky životaschopnosti a já to
prostě nedokážu, držet ho násilím, aby mu veterinář dal uspávačku.
Prostě to nedokážu.
Dnes jedu na veterinu pro prášky. Veterinář už dnes nepřijede, protože byl jinde a pak má ordinaci.
P.S.
Vlevo tohoto času marodnej Mazlun, tedy čičan. Mourovatý kocourek s
pokřiveným uchem v pravo, Vlčin, je pryč už od loňského léta.
A
nejspíš mám pryč Čtvrtou, už druhý den nepřišla. Není to jejím zvykem,
motá se furt po dvoře a když jde na špacír, tak jen na chvilku.
P.P.S. Mazlun, tedy ten krásný strakatý kocour, byl usmrcen o pár dní později, veterinářkou, a dodnes nevím, jestli jsem neudělala chybu, protože byli lidi, kteří si nechali kočku, i když jim veterináři prorokovali brzký konec, a to zvíře přežilo ještě dalších několik let... A hodně dlouho jsem ho oplakávala.
Žádné komentáře:
Okomentovat