V posledních týdnech jsem měla pocit,
že
můj život se stává víc a víc, vyjádřeno jednoduchým slovem -
nesnesitelným. Opravdu jsem měla pocit, že už víc nevydržím. Jo, jsem
samotářka a nerada otravuji lidi kolem, zejména když mám pocit, že jim
je fuk, jaké mám problémy. Vlastně jsou to problémy banální, proti
některým, které znám.
Kluk, dvacet osm let, skočí v opilosti do bazénu a poraní si míchu.
Chlápek, kterému vlak ujel nohu. Jeho život byl celkem mizerie, ale mohl chodit po svých.
Mámy,
které pečují o postižené děti. Ať jde o obrnu, autismus nebo podobný
zdravotní handicap, mají ze života peklo a přesto bojují dál a snaží se
udržet hladinu normálního života, jak to jde nejlíp.
Otcové rodin, kteří ztratí práci a připadají si úplně bezvýznamní, neschopní a staří, protože jim holt už není třicet.
Všichni
hendicapovaní, bez nohou, bez rukou - malují ústy, pletou košíky, snaží
se zapojovat do normálního života, mají koníčky, účastní se
paraolympiády. Jejich houževnatost a optimismus jim lze jen závidět.
Žena,
která přežila koncentrační tábor a ztratila v něm všechny svoje blízké,
celou rodinu. Je vyrovnaná se životem a dokáže se usmívat. Opravdu je
vyrovnaná se životem? Nebo jenom smířená s tím, co jí zbylo?
Stejně
tak ženy i muži, kteří byli zavřeni v padesátých letech ve
vykonstruovaných procesech, mučeni a týrání, v pekelných podmínkách
přežili několik (desítek) let. Někteří nedokážou zapomenout, jiní
odpouštějí i těm, kteří nic nezavinili.
A já tu fňukám nad kočkou?
Ne, to by dál nešlo.
Můj
malej soukromej vesmír je hodně omezenej. Kočky jsou kočky a smrt patří
k životu. Nepřipouštět si je k tělu, to je moje jediné poznání.
Nepřilnout k nikomu, aspoň ne natolik. City nejsou zdravé, aspoň ne
přílišné. Harmonie by měla být ve všem, tedy i v citech. Ano, trochu,
rovnovážně a hlavně ne moc.
Jenže tohle je věc, kterou asi
nedokážu. Se mnou city prostě mlátěj. Buď nenávidím, nebo miluju. Miluju
nebo nenávidím. Taky se tuze hněvám nad nespravedlností světa, i když
vím, že svět je prostě nespravedlivej. Proč? Proč se zlobím nad tím, co
nemůžu změnit?
A tak jsem si teď dávala pár dní
pauzu. Ten poslední článek, co jsem psala, byl spíš nouzový. První část
jsem napsala kdysi zjara a uložila ho k ledu. Teď jsem to vytáhla a
doplnila zbytkem. Vlastně když se podívám, tak se toho moc nezměnilo.
Ani já se moc nezměnila, dokonce nemám ani chuť se moc měnit... jsem jak
zkamenělej rampouch. Zub času na mě hlodá (a ne, nemám šílené starosti,
jako Bella, která se v osmnácti děsila, že umírá každým dnem, jen mám
pocit, že dny se koulí kolem dokola a vše plyne a nic se nezmění.)
Mám
pocit, že poslední dobou ztrácím i ten zbytek elánu, co jsem měla. Na
téma týdne mě nic nenapadá, není inspirace ani pro básnění, které mi
vždycky pomáhalo překlenout se přes období smutku. Možná, že by bylo na
čase, abych se zaměřila jiným směrem. Nebudu psát o sobě, budu psát o
něčem. O filmech, o knížkách... možná nějaká fotka, ale bez povídání.
Měla bych rozjet nějaké to představení blogu, viděla jsem jich pár tuze
zajímavých, některé z nich znáte, některé ne.
A
pak, čeká mě přestavování pokoje, protože do mého pokoje přijdou kamna.
Což je šílené, protože už teď mám nábytek nadupaný tak, že vychází
akorát na centimetr. Některá skříňka bude muset být přemístěná, otázka
je, kterou odsunout.
Někdy si říkám, že bych měla vyházet naprosto všechno, do posledního kousku.
Ale to nedokážu, protože mezi tím množstvím je dost věcí, které jsem kdysi pracně sháněla. Nebo dostala.
Žít líp, žít jinak, žít jinde.
A víte, že už po tom ani netoužím?
Kruci, tomu říkám opravdu vyšťavenost.
A přestože jsem na začátku psala, že lidem kolem je fuk, jaké mám problémy, nemůžu to samé říct o lidech na blogu.
Tolik krásných a povzbuzujících slov jsem od nikoho v okolí nedostala.
A tolik příběhů s vlastními zvířecími miláčky jsem taky od nikoho nevyslechla.
Hodně
z vás, kteří jste mi psali do komentářů, jste měli asi stejné pocity a
cítili stejnou bolest, někteří se museli podobně rozhodovat dokonce
několikrát.
Škrábance na duši nosí mnozí z nás...
Žádné komentáře:
Okomentovat