Dnes
bych chtěla začít právě klasikou, pro mnohé z nás už profláknutou,
ohranou, ale, přiznejme si, stále půvabnou. A dá se říct, nestárnoucí...
Je
každoroční součástí vánočních pořadů, notoricky známá a věřím, že
spousta lidí už zná celý text (podobně jako u Mrazíka) od začátku až do
konce zpaměti.
Taková pěkná, mladá princezna, s
naprosto originální zlatou hvězdou na čele, to je přece sousto pro
stárnoucího krále, který by vedle mladé půvabné žínky vyženil ještě kus
další říše a zvětšil svoje už tak velké území.
Princezna
Lada zatím nic netuše, je ve svém rodném zámku spokojená, raduje se ze
života, ze slunce i kytiček a zcela moudře chápe starou pravdu, že
největší štěstí člověka spočívá v práci (v práci, nikoliv v otrocké
dřině), v pobytu na čerstvém vzduchu a v harmonii mezi povinnostmi a
zábavou.
(sken filmu, oříznuto)
Ale
jejím denním radostem nastává konec, když přichází (nebo spíš
připochoduje) Kazisvět šestý, z boží vůle král a hlava pomazaná, se
žádostí o princezninu ruku. Od té chvíle musí Lada zapnout mozkové
závity a vystrnadit nežádoucího nápadníka, nejlépe tak, aby to nebylo
příliš okaté a tak trochu zaviněno jeho vlastní neschopností.
Takže si vymyslí tři úkoly. Koneckonců, je přece princezna a na úkoly má nárok!
Troje šaty, jedny jako svítání, jedny jako slunce a jedny jako noc.
Přiznám
se, že mám ráda krásné róby, i když žádnou nenosím (s vyjímkou pěkných
brokátových zelenkavých šatů, které jsem nosila do tanečních a na
plesy). Nenosím je, ale ráda se na ně dívám.
A róby ušité pro
princeznu Ladu se mi vskutku líbily! Dokonce si troufám tvrdit, že by
obstály i v dnešní rozmazlené době. Dokonale nadčasové šaty ve třech
provedeních!
(sken filmu, oříznuto, zkolážováno)
Princezna
se přesto snaží dojem ze šatů strhat. No po pravdě, má pravdu - šaty
jsou sice krásné, ale není to svítání, není to polední slunce a není to
ani noc pod hvězdami. Ale výmluvy jí nepomůžou, ženich je rozhodný svůj
záměr uskutečnit.
Naštěstí má Lada spřízněnou
duši v podobě chůvy, která ji od malička vychovávala a tak trochu se
stala její druhou matkou. A chůva je mazaná! Zatímco vybraní krejčí a
švadleny šijí modely pro Ladu, chůva šije jiný modýlek - maskovací
pláštík s kapucí, z myších kůžiček. Zabila tím dvě mouchy - odstranila
nežádoucí hlodavce a vytvořila pro svou svěřenkyni šikovný krycí
kostýmek.
(
(foto z youtube.com)
Princezna
opouští svůj rodný zámek a vydává se osudu vstříc. Kam se na svých
cestách dostane, jaké má další osudy, před kým sehraje dvojí roli, to už
prakticky víme a tak bych chtěla jen vypíchnout pár detailů.
* * *
Co
se mi líbilo - princezna je charakter, na svou cestu si nevzala ani
jedny z darovaných šatů Kazisvěta. Spokojí se se svými oblíbenými
bílými, které pro ni symbolizují jakousi čistotu, nevinnost - a také
osobitost.
Princezna je zdvořilá a není žádná namistrovaná
snobka. Slušně pozdraví chudou ženu z lidu, a za poskytnutou radu stejně
slušně poděkuje.
Princezna se nebojí práce. To dokázala už na
zámku, když po ránu zalévala kytky. Ručně, prosím, tenkrát nebyly žádné
hadice ani samozavlažovací zařízení a nebojí se ani v novém místě,
ponořit své něžné packy do vody s mydlinkami a umýt a vyleštit několik
stovek talířů či pohárů.
Princezna má dobré srdce - ochotně se rozdělí i o poslední jídlo.
Princezna
je též mazaná - i když je okouzlena osobností prince a brzy si sežene
informace o jeho minulosti i povaze, na nastávajícím plese se chová
podobně rafinovaně jako Popelka - zazáří, vyměni si s princem několik
slov a pak zmizí.
Princezna dovede zachovat tajemství - do poslední chvíle si ponechá pravdu o svém původu pro sebe.
Princezna je podezřele dokonalá - ale odpusťme jí to, je to pohádka.
Pochválit bych také chtěla netypický prvek v podobě moderního baletu - coby doplněk princova plesu.
Krásné jsou občasné prostřihy na přírodu, dávají filmu o hvězdičku výš. Je v tom jakási něha, poezie, krása...
A
stejně krásná mi připadá i píseň, kterou zpívá princ Radovan. Hudba je
stylová a poplatná své době, pro někoho možná zastaralá, ale uvědomme
si, v jaké době byl film točen.
Komediální stránku obstará skvělý dobrácký šéfkuchař a kuchařský pomocník Vincek.
Navíc
musím ocenit jedinečnost v podobě veršovaného textu. Nemůžu si pomoct,
text je skvěle vychytán, když si ve verších nahrávají různé postavy. A
všechno to dává smysl.
Jediné, co mi trochu vadí, je skrytý odkaz na husity, a skrytá agitačka, ale to beru jako obětinu, nic není bez chybičky.
Pohádka je půvabná, a pokud ji neuvidím pětkrát do roka, její kouzlo zůstává.
Prezentace půlnočních šatů
Předvolání před prince
česká klasická pohádka
Pohádka
Československo, 1959, 78 min
Režie: Martin Frič
Předloha: Božena Němcová (kniha)
Kamera: Jan Roth
Hudba: Bohuslav Sedláček
Hrají: František Smolík, Martin Růžek, Marie Kyselková, Josef Zíma, Jarmila Kurandová, Stanislav Neumann, Eduard Kohout, Josef Vinklář, Stella Májová, Květa Fialová, Theodor Pištěk, Karel Effa, Miroslav Svoboda, Terezie Brzková, Jiří Ouhela, Jan Skopeček, Václav Švec, Josef Skrčený, Alois Dvorský, Věra Benšová, Luka Rubanovičová, Zora Do… (více)
Zajímavosti: (vybráno z ČSFD)
Film
sa mal končiť prípitkom zúčastnených, vrátane kráľovského páru. Marie
Kyselková, predstaviteľka princeznej Lady, si však od režiséra vynútila,
že na konci musí byť bozk. (Raccoon.city)
Dobová
kritika zaujala k filmu negatívne stanovisko. Vyčítala mu ťažkopádnosť,
zlé herecké výkony, prefarbenosť i presladenosť scenára. (dyfur)
K
vážnemu úrazu prišiel František Smolík (Kráľ), keď ho Marie Kyselková
(princezná Lada) prišla ráno pozdraviť a takmer mu korunkou vypichla
oko. (Raccoon.city)
K
jednej scéne bol pripravený veľký hrniec šľahačky a starí maškrtní páni
Theodor Pištěk, Eduard Kohout a Stanislav Neumann si dávali tak dlho do
nosa, až im musel režisér vynadať, inak by im šľahačka na nakrúcanie
nezostala. (Raccoon.city)
Josef
Zíma (Radovan) mal na konci šermovania zlomiť meč, ktorý bol z jednej
strany napílený, ale zlomil ho z opačnej strany a rozrezal si kožu na
stehne. (Raccoon.city)
Martin Růžek (kráľ Kazisvět) pred natáčaním šermiarskej scény nikdy nedržal meč v ruke. (Raccoon.city)
Josef
Zíma (Radovan) celú noc pred nakrúcaním prvej milostnej scény slávil
narodenie dcéry Zuzanky, nespal ani minútu a nakoniec ho musela
zachrániť maskérka. (Raccoon.city)
Marie
Kyselková (Lada) mala so zlatou hviezdou nemalé problémy. Skoro ráno ju
s parochňou prilepili a až večer dávali dole. Po niekoľkých dňoch mala
cez čelo, od ucha k uchu, jeden červený rozožraný pruh. (Raccoon.city)
Oba hlavní představitelé této pohádky, herci Marie Kyselková a Josef Zíma, museli nosit během natáčení na hlavách paruku. (Lynette)
Exteriéry se natáčely na zámku v Průhonicích. Sídlo prince Radovana (Josef Zíma) se natáčelo na hradě Kokořín. (M.B)
Marie Kyselková (Lada) byla v době natáčení těhotná. (M.
Film vidělo v kinech přes 6 milionů diváků. (cariada)
Poslední film Terezie Brzkové, zemřela ve věku 91let (M.B)
Marie Kyselková dostávala za jeden den 200,- Kčs, tehdy to byly velmi slušné peníze! (cariada)
Josef Zíma dostal za roli prý jen 550 Kčs. (cariada)
Původně dostala Marie Kyselková jen malou roli. Ale těsně před natáčením onemocněla herečka hlavní role Miriam Hynková a tak se Martin Frič rozhodl právě pro Marie Kyselkovou. (cariada)
Jediná česká veršovaná pohádka. (contrastic)
Pro Marii Kyselkovou (princezna Lada) to byla poslední filmová role. (contrastic)
Poslední filmová role Theodora Pištěka (rádce). (contrastic)
Název se leckdy uvádí špatně jako Princezna se zlatou hvězdou na čele ("na čele" do názvu nepatří). (contrastic)
Na
ČSFD je k tomuto filmu velká hromada obdivných, lhostejných i hluboce
nesouhlasných komentářů. Z těch pochvalných bych chtěla vypíchnout tři,
které mě zaujaly nejvíc. Plus jeden na závěr.
Ráj toho opravdu blaženého dětství - to je svět jedné z pohádek v tomto
ohledu stále nedoceňované Boženy Němcové a v tomto žánru ne příliš
předpokládatelného Martina Friče. Idyla, která je silnější než
skutečnost, svět, v němž se lidé mají opravdu beze zbytku až andělsky
navzájem rádi. Lze to zpochybňovat, lze s tím polemizovat, ale nedokáže
to změnit nic na tom, že Marie Kysilková je opravdu půvabnou princeznou a
princ Radovan rázným budoucím králem. Za zmínku stojí i letmé setkání
dvou slavných babiček našeho filmu: Jarmily Kurandové a už opravdu
stařičké nezapomenutelné Terezie Brzkové. Plechová kavalérie krále
Kazisvěta je naopak zosobněním lidského papundeklu se vším všudy.
PRINCEZNA SE ZLATOU HVĚZDOU reprezentuje ve vrcholné a stěží
překonatelné úrovni vrchol někdejších starých pohádek z nejrůznějších
starých kalendářů, zežloutlých čítanek z ještě předminulého století i
prvních edic dětských knih, které tak stačily zfousovatět přes těch sto
let, jak je znaly ještě naše babičky a pradědové ve svém dětství. Tuto
idylu však zdobí navíc skutečný cit a opravdová líbeznost mravu i citu.
Můžeme se tomu smát, ale neměli bychom tím pohrdat nebo to přehlížet. V
naší době vypjatého hulvátství a hodnotového nihilismu a cynismu je
takto pojatá čítankovost pohlazením na duši. Pohlazením, které hladí.
Hlazením, které posiluje. A sílí.
Navzdory budovatelské mánii pětiletek let 50., natočil Martin Frič
velmi příjemnou a originální pohádku, která se stala jednou z nejvíce
reprízovaných a dodnes je pravidelnou součástí vánočního programu
českých televizí. Jedinečnost pohádky je dána jednoznačně formou.
Veršované dialogy, písně, parádní intonace mluveného slova. Na pohádku
má film překvapivě deprimující atmosféru. Je to dáno strachem z
Kazisvěta, životem princezny ve vyhnanství a také prostředím. Jde
jednoznačně o interiérovou záležitost, která působí s křiklavým
obarvením poněkud nepřirozeně a uměle. Navíc samotný princ Radovan
působí smutným, tápajícím dojmem. Pepíček Zíma se mi v této roli nelíbí.
Je příliš dobrý a působí trochu dojmem ňoumy. Situaci zachraňují
optimističtí sluhové a zejména šéfkuchař v podání skvělého Stanislava
Neumanna. Nakonec se vše v dobré obrátí. Lada odhalí svou totožnost,
Radovan procitne z letargie a Kazisvět dostane na zadek. Jak se říká.
Konec dobrý, všechno dobré. 81%
Princeznu se zlatou hvězdou, jednu z nejznámějších českých filmových
pohádek, jsem měl už jako dítě velmi rád. Jako dospělý člověk jsem
získal zase nové dojmy, ale jimi se můj poměr k ní jen upevnil. Její
známá zvláštnost, totiž veršovaná řeč, jí propůjčuje rysy hravého,
roztomilého a poetického filmu, u někoho však budí rozpaky, zdá se mu
poněkud banální nebo nevalné úrovně. To poslední bych vyloučil už z
pouhé podstaty faktu, vezmeme-li v úvahu, že je to žánr pro děti:
prostota rýmovaných veršů sem patří, ale současně není trapně nebo
amatérsky zpracovaná. Přečteme-li si texty písní, je znát, že je psal
básník, autor schopný hravého a něžného kouzla s přiměřenou mírou
sentimentality (je příznačně paradoxní, že autorem původní divadelní hry
podle klasické předlohy Boženy Němcové byl básnický stalinista K. M.
Walló) se smyslem pro prostotu, která není banální, což se ostatně
odráží i ve veršovaných dialozích. Vedle toho film poetizuje výrazný
podíl hudby a baletu (hudbu složil Bohuslav Sedláček). Balet zde máme
hned třikrát (předvádění šatů pro princeznu, tanec komediantky pro krále
Kazisvěta, ples na zámku), romanticky snivá hudba s barvitými
harmoniemi nás provází téměř nepřetržitě a ve své časté nyvosti, k níž
tvoří protiklad výhružný (a velmi účinný) pochodový motiv krále
Kazisvěta, se může zdát až zdlouhavá. Výrazná je kromě pochodu Kazisvěta
baletní hudba z plesu (zajímavé je poslechnout si její syté harmonie v
klavírním znění ve scéně zkoušky baletu), "bakchanální" hudba z produkce
komediantů, exotické inspirace při předvádění šatů a zvláště krásné
melodie obou písní, z nichž druhá, princova (Prstýnek něžný), si mě
opravdu podmanila. Kouzlo hudby, baletu, veršovaných dialogů a v
neposlední řadě i kostýmů se pojí s roztomile naivním příběhem, jehož
prostota byla také terčem kritiky. Patrné snaze vytvořit pohádku
především roztomilou a poetickou by však nějaký složitější děj překážel.
Jednoduchost zápletky a rozuzlení přispívá k roztomilosti celku a jde
naprosto v intencích toho, o co se tento film především snaží. Jedna
scéna ke konci mi vzdáleně připomněla moment z Prodané nevěsty: dívka z
kuchyně, která solila polévku, předstoupí před prince a čeká na jeho
ortel: princi, zde stojím, nyní vyneste svůj soud, ale princ odpoví: já chtěl bych před Vámi, paní, na kolena pokleknout!-
je to, jako když po smutných tónech, kdy Mařenka zpívá: "nuž tedy, jdi a
neobjev se mi před tváří více," čekáme opět něco smutného, ale místo
toho se rozezní vášnivé, dychtivé tóny Jeníkovy: "jen dovol, bych
zulíbal tvé krásné, drahé líce!" Popisy a charakterové rodokmeny
jednotlivých postav vytvářejí důmyslné ideologické zrcadlo společnosti,
která mílovými kroky mířila k dovršení bezmála desetiletého budování
socialismu, přesto se jejich představitelům podařilo povznést opravdový
kumšt nad prázdnou faleš. Smolíkův dětinský král kopíruje to, co
předvedl o několik let dříve v Pyšné Neumann, který mezitím povýšil na
vůdčího komika řádu zlaté vařečky. Martin Růžek jakožto alter ego
rozmáchlého, velkohubého germanismu, který plive hrozby (Přivedu sem vojska v plné zbroji, pod kopyty koní zhyne Vaše zem!),
ale v rámci vítězství fráze dobra nad zlem je nakonec umlčen a náležitě
zesměšněn prostým lidem (jak jinak). Jako nejrozporuplnější figury bych
viděl Kurandové chůvu, zastupný prvek socialistického rozumu skrz
odpírání poslušnosti svrchované moci (Zato je ale, mezi námi, sám škaredý jako opičák!)
a Kohoutova maršálka, shlížícího s despektem na vše neurozené a tedy
čisté (včetně prince). Ale konečně princezna je krásná, milá a
přirozená, jak má být, a jistě i princ vyvolává obdobné pocity u ženské
části publika. Do smrti vás paní budu milovat a ctít. Pokud
bych měl popsat PRINCEZNU několika slovy, řekl bych: krása, jemný vtip,
něha a roztomilost, poetičnost, hravost a elegance. Nádherně se u ní
sní! Co víc si od pohádky přát?
Dvě
třetiny filmu se mluví o jídle, zbytek vyplňuje balet. Šlaka! Kritickým
bodem sestupu je Zímovo "Prstýnek něžný". Pokusy o explicitní humor
dosti zoufalé (zvl. Effa či šermující kuchař), což naštěstí vyvažuje
solidní nenáročný humor implicitní. Že princezna putuje daleko
předaleko, je celkem v pořádku, příhraniční barevná krajina jen
zajódlovat je v intencích, ale že mezi oběma zemičkami leží poušť s
kaktusy, to už je na mne trochu moc exotiky, podobně všechny ty
polobřišní tanečnice svůdné jak ďábel na mikulášským perníku a
pocházející zjevně ze zemí existujících převážně na pohlednicích. Právě
tak nějak si představuji romanticko-světácký segment českého vkusu
postbudovatelské epošky (vzdálené dozvuky cikád v Kairu), takže
dokonalost. Atmosféru kde domova mého zachraňuje Kazisvět VI. se svou
pomazaností, stylem vyjednávání a samozřejmě státní symbolikou: Kdežto
Pyšná zatočila s třídním nepřítelem, Se zlatou hvězdou okázale drtí
odvěkého německého vraha (a trapnými momentkami s písařem nenápadně
smázne i církev), jak jinak než skrze "všechen lid" se sudlicemi.
(Chůva: "Všichni lidé: čeledíni, nádeníci.") A když už jsme u toho,
nevíte někdo o českém filmu z éry socialismu, v němž by ani jeden z
přítomných exponentů německého nacismu nejevil poživačnou zálibu v
dekadentní sexualitě? Jak ukazuje noc útěku, tetno film to rozhodně není
a je nutno pátrat dál. Kouzlem nechtěného nás však zpráva "na hranicích
objevil se znenadání náš soused král Kazisvět" posouvá nikoli o dvacet
let zpět, nýbrž o deset let později, kdy budou reprezentanti Strany a
státu šokováni (tedy jak kteří) zprávou o sovětském přepadu ("Nový
svět"!). Docela by mě zajímala frekvence vysílání této pohádky na
přelomu 60. a 70. let. Za pozornost stojí, že jak v Pyšné, tak i zde je
princeznin otec (tedy král české koruny) přestárlý slabošský senilní
idiot. Ku podivu, že jsem si nikdy dřív neuvědomil totožnost tématu s
Popelčiným: námluvní ples prince, co má problém s oženěním, na který
proniká šedá myš z kuchyně a bezkonkurenčně vítězí od první vteřiny, což
jí ale nestačí: v obou případech uniká, pohrává si s kořistí, ztrácí se
a teprve až adepta řádně potrápí, dovoluje mu, aby ji našel a
zachránil. Podivuhodně troufalá a pyšná strategie, uvážíme-li, v jak
svízelné situaci se Popelka i Lada nacházejí. Na rozdíl od Popelky je
ale Lada skutečná princezna, žádná ušmudlaná chudinka, čímž celý
modelový příběh nabývá patřičnosti, navíc princezna par excelance, ze
všech českých pohádkových princezen ta nejprinceznovatější, dokonalý
vzor. Všechny ostatní (včetně dřívější Pyšné) se určují nějakou deviací,
rozuměj charakteristickou vlastností, která je odlišuje právě od
vzorové Lady. Ladinou charakteristikou totiž není nic jiného než
královská modř kolující v jejích žilách (všimni si např., jak usedá na
trůn). Apropo balet: Také až teď posledně jsem si všiml, jak náležité je
to jméno Lada: ta její tanečně teatrální romantická gesta, jimiž
provází své vzletné proslovy, nikterak se nerušící s nevinnou decentní
rozpustilostí! Věru není v českých pohádkách princezny, která by ho
zasloužila hlouběji než Lada. Říkáte zlatá hvězda? Já říkám blond obočí a
zvedám na čtyři. Doporučená četba: Marthos.(
(reakce na týpky, kteří házeli pohádku do odpadu a kritizovali kdeco)
Jednu hvězdu, dvě hvězdy za tohle? To jste přesolení, nebo upadlí na hlavičku?!
Šaty princezny Lady z výstavy pohádkových kostýmů. Kultura.idnes.cz.
A všem fouňům z ČSFD, kteří tento film házejí do odpadu, bych ráda vzkázala - je to pohádka, tupci!
Za mě 80%...
Žádné komentáře:
Okomentovat