Konec léta, konec prázdnin

31.8.2010

Končí léto (sice ne oficiálně, ale pro mnohé ano). Končí prázdniny - pro děcka a študenty. Končí dovolené pro dospělé (mimo podzimních lást minitů.)

A končí krásné počasí.

Praženice, boty a maličkosti

29.8.2010


Baštím chleba s praženicí, trošku osolenou a opepřenou, s rajčátkem jako bonusem - a říkám si, kdo asi první objevil houbu? Kdo první zjistil, že houba se dá jíst? A kolik muselo zemřít lidí, aby se zjistilo, které houby jsou jedné a které jedovaté?

Můžeš být se mnou, jestli chceš

28.8.2010 (poetický koutek)

Můžeš být se mnou, jestli chceš.

Podívej, ptáci padaj mrtví k zemi.

Utrápili se pro něhu.

Cesty jsou zaváty závějemi.

Je tu i pravda

a je tu i lež.

Z šedýho nebe smutky prší.

To na nás padá zlatej déšť

a zlatý pláště na nás vrší.

Můžeš být se mnou, jestli chceš.

Báseň: šuplíková

Foto: moje prolínačka upravená

Psáno kdysi pod vlivem divadelní hry Panna a netvor. Husa na provázku.

Fotky z Exakty upravené

28.8.2010

Před časem jsem skenovala starší fotky, které jsem pořizovala klasickým foťáčkem Exaktou, s bleskem i bez blesku - a ještě jedním úplně obyčejným papundekláčem, který jsem získala už ani nevím kde. Ten papundekláč byl bez blesku, ale měl jednu maličkost - panorama efekt.

Sonet 66

25.8.2010 (poetický koutek)

Dílo Wiliama Shakespeara.

Má několik různých druhů překladů, nevím kdo překládal tento. Zdá se mi výstižný.  A zdá se, že bude platit v  každé době...

Sonet 66 uvádím pod vlivem článku na Tomově blogu -  Česká spravedlnost je slepá.

A je neuvěřitelně, jak pravdivý je i dnes. 

Sonet 66 

W.Shakespeare

Mám všeho dost, chci umřít, ať mám  klid,

když zásluhy jdou o žebrácké holi.

A holý zadek smí se honosit

a pravá víra sebe zapřít svolí.

A zářící čest zpupně pokořují

a dívčí ctnost zprzní bez pomoci.

A ryzí dokonalost pranýřují

a sílu chromí starci zlomí mocí.

A úřad umlčí hlas umění

a blbost schopné drze poučuje.

A sprostí prostou pravdu podcení

a dobrý v poutech zlému posluhuje.

Mám všeho dost, chci všemu sbohem dát.

Ale když umřu, zradím, co mám rád.

Mjúzik is maj laif

25.8.2010 (téma týdne)

O hudbě jsem psala v květnovém článku - Hudba je má droga.

Psala jsem o písničkách, které jsem nacházela, poznávala, které šly se mnou, zpívala jsem si je pro sebe i nahlas...

Přesto, hudba je tak vděčná, že si zaslouží další povídání...

Někdy závidím a nemám co

24.8.2010

Znám pár lidí, kterým závidím upřímně a některým lidem závidím závistivě a pak jsou lidi, kterým závidím upřímně a zlostně, protože se chlubí a užívají věcí, kterých nedosáhli zaslouženě.

Jsou lidi, kteří snad ani nedělají chyby. Kteří ví, kdy se správně usmát, kde se objevit v pravý čas a jak navazovat kontakty. Jsou lidé, kteří umí v životě chodit a získávají, aniž by ztráceli.

Ale... opravdu získávají, aniž by ztráceli?

Svazuje ruce, podkopává nohy

21.8.2010 (téma týdne)

Bojíme se od malička. Strašidel v pohádkách, strašidel ve filmech, strašidel a bubáků ve stínech večerního pokoje.

Strach je snad tak starý jako lidstvo samo. Kdy vznikaly první strašidelné povídačky? Odkud přišly fantaskní povídky a horory?

Potřebuje se člověk bát? A proč?

Čtete komentáře ostatních?

20.8.2020

Před několika dny jsem napsala komentář, ve kterém jsem se ptala na jistou věc.

Někdy jsem jak malá holka

19.8.2010

(Text kopíruji s hodně velkou stopou nostalgie. Bejvávalo.)

 

Je to trochu praštěný, ale někdy se raduju z blbostí a z nových objevů jako malé děcko.

A vím, že reaguju jako naivka.

A jsem už holka dospělá a měla bych se krotit a chovat dospěle, což mi většinou jde, jsem natolik vážná a odpovědná, že si sama sobě připadám nudná.

Ale neztratila jsem dodnes schopnost nadchnout se - a jsem tomu ráda.