Svazuje ruce, podkopává nohy

21.8.2010 (téma týdne)

Bojíme se od malička. Strašidel v pohádkách, strašidel ve filmech, strašidel a bubáků ve stínech večerního pokoje.

Strach je snad tak starý jako lidstvo samo. Kdy vznikaly první strašidelné povídačky? Odkud přišly fantaskní povídky a horory?

Potřebuje se člověk bát? A proč?

Je to emoční únik, způsob, jak se vypořádat s nelítostným reálným světem?

Děsíme se rádi. Pohádky, ve kterých vystupují krutí králové, posílající své služebníky na cesty bez návratu. Čarodějnice, pojídající děti. Baba Jaga, která má kolem svého obydlí plot s napíchlými lidskými hlavami se svítícíma očima. Draci, kteří jsou ochotní poskytnout službu smrtelníkovi, ale ten musí zaplati - v krajním případě vlastním masem. Zlé macechy, které končí smrtí v ohnivých střevících. Cesty bez návratu...

Jenže... jenže v pohádkách je jistota. Všechny zlé a strašlivé překážky jsou překonány. Zlí králové, proradní rádcové, nenasytní draci jsou odstranění. Strach mizí a zkoušenému pohádkovému hrdinovi se dostává odměny. Dobrý a šťastný konec, dobrou noc, můžete spát...

Jenže strach se nedá jen tak zahnat. Rosteme a strach se stává reálnějším. Bojíme se tmy a toho, co tma skrývá. Bojíme se vlastní představivosti.

Za každým krokem se bojíme otočit, tmu za zády a ve tmě se skrývá něco příšerného, něco co nás může každým krokem dostihnout, sevřít pařátky kolem krku, zakousnout se do ramene....

To jsou pořád iracionální strachy. Strachy, které burcují naši představivost a fantazii. Strachy mimo svět reality.

Vedle iracionálních strachů může existovat strach racionální.

Strach ze smrti.

Strach z budoucnosti.

Strach z ohrožení.

Strach o dítě, o své nejbližší.

Taky strach existenční. Strach, když ztratíme práci. Strach, že nenajdeme novou. Strach, že nebudem moct platit účty a přijdeme o střechu nad hlavou.

Strach ze situací, kdy můžeme přijít o střechu nad hlavou. Strach z přírodního běsnění, dravých povodní, ničivých vichřicí. Strach z blesků, které mohou zabít.

Strach je jako chobotnice. Jako nezmar. Jako tisícihlavá saň. Sápe se nám po krku a zakusuje se dravými zuby. Má tisíc tváří, tisíc podob. Strach z hadů, pavouků, výšek, stísněných prostor, strach o otevřených prostor, strach z vody, z temnot, z hrozby teroristů, z pádů letadel, strach který je ve vodě, ve vzduchu, v zemi, v nás.

Oslepuje, ochromuje, podkopává nohy. Někteří z nás s ním bojujeme denně. Někteří strach vyzývají. Každý reagujeme tak, jak umíme. Tančíme tak rychle, jak dokážeme.